Leaving

Kapitola 4.

"Mami,jsem dospělá a můžu jet kam chci." Propustili mě z nemocnice ve čtvrtek. Do té doby jsem vymyslela a sepsala seznam. Nazvala jsem ho Poslední jízda,mě osobně to přišlo celkem vtipný,ale rodiče stejné nadšení neprojevili. Je to obyčejný tmavě fialový diář,který jsem dostala před deseti k vánocům. Líbil se mi tak moc,že jsem si ho celou dobu schovávala - až do teď.

"Ale jsi nemocná,nemůžeš se rozjet do světa jen tak! Nechala jsem tě doma samotnou jeden den a skončila jsi ve špitálu!" dívala jsem se,jak krouží kolem křesla na kterém jsem seděla. Připoměla mi supa. 

"Nepojedu sama." To mám taky v Poslední jízdě,musím všechno říct své nejlepší kamarádce a donutit ji absolvovat to se mnou. Bohužel jsem s ní o tom ještě nemluvila,takže jsem momentálně lhala.

Odfrkla si "A kdo pojede s tebou? Ten tvůj pošahanej doktor?!" Myslí doktora Ducka - to je ten,co mě přijímal na kliniku. Z nějakého důvodu mu nevěří,nevím proč.

"Ann. Pojede se mnou Ann." cítila jsem,jak se můj plán začíná rozpadat.

Po další hodině mě táta poslal do pokoje s tvrzením,že o tom promluvíme později. Přesně tohle jsem čekala. Oni mě nikam nepustí. Zamčela jsem a začala se převlékat - džíny,tričko,mikina,tenisky a batoh (do kterého jsem musela naskládat všechny léky a Poslední jízdu). Počkám,až usnou a vyplížím se ven. Neuteču,ještě není čas.

------

Na budíku naskočila číslovka 00:01 a já vyrazila. Prošla jsem tmavým domem,tak potichu jak jsem uměla. Když jsem za sebou zavřela vchodové dveře,tak se mi chtělo jásat. Ann bydlí pár ulic od nás,to znamená že tam dojdu tak za deset minut,potom se musím vyškrábat do jejího pokoje,všechno jí vysvětlit,přesvědčit ji a vyrazit podle seznamu.

Město bylo zšeřelé a tiché. Až moc tiché. Přesně tohohle se bojím - tmy a ticha,protože může být cokoliv kdekoliv . Prostě mám moc bujnou fantazii,na tohle jsem profík. Oklepala jsem,na jaro je strašná zima. Zabočila jsem do malé uličky,kde nesvítila lampa. Super. Zhluboka jsem se nadechla a začala jsem si prozpěvovat - pomáhá to. Slyšela jsem to nedávno v rádiu.

All the time I was sure you were mine

Jeden. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Šest. Sedm. Osm. Devět. Deset kroků.

And before time demands our goodbye

Jeden. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Šest. Sedm. Osm. Devět. Dvacet kroků.

Can you sing me a last lullaby?

Jeden. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Poslední slova jsem zavřískla,protože mi přez cestu přeběhla... Kočka? Zasmála jsem se a počítala dál. Šest. Sedm. Osm. Devět. Třicet kroků. Konečně jsem vyšla do světla pouliční lampy a zahlédla Anniin dům.

Přelezla jsem plot a zvedla květináč s levandulí,kterou jsem jí dala k narozeninám. Nahmatala jsem maličký klíček,kterým se dá otevřít její okno. Po několika neúspěšných pokusech jsem se trefila.

Cvak

Vlezla jsem dovnitř a rozhlédla se po pokoji,ve kterém jsem strávila půlku dětství. Několik fotek připevněných ke stěnám. Otočila jsem se a narazila do Kosti - studuje medicínu,proto má doma kostru. Usmála jsem se a konečně se odhodlala k tomu proč jsem přišla.

Jemně jsem jí zatřásla ramenem "Annie - Ann vzbuď se." Nic.

"Annie!" zkusila jsem to hlasitěji. Vymrštila se do sedu a praštila mě. Doslova. Zaskučela jsem a chytla se za tvář.

"Lumiere? Co tu děláš?!" Čekala jsem spíš něco jako: Ach bože,promiň,nechtěla jsem tě praštit. Jsi v pořádku? Ale ne,ona je hold taková. Stejně je to jeden z nejlepších lidí,které jsem kdy potkala.

"Praštilas mě!" rozesmála se,vstala z postele a objala mne. 

"Promiň,ale co se děje tak důležitého,že mě budíš skoro v jednu v noci!" Je pravda,že jsem měla přijít asi až ráno,protože je strašně mrzutá,když ji někdo budí.

"Annie - Ann slíbíš mi něco?" Věnovala mi podezřívavý pohled,ale přikývla. "Dobře,potřebuju ti něco říct a proto budeš poslouchat - jenom poslouchat. Pokud budeš mít dotaz,tak zvedneš ruku,jako ve škole,jinak nemluv. Domluveno?" Opět přikývla.

A tak to začalo. Vyskládala jsem všech dvanáct tubiček s léky na stůl,Poslední jízdu si dala na klín a mluvila jsem a mluvila.

Řekla jsem jí všechno o mé diagnóze,o doktorech,o svých pocitech,o tom,proč jsem jí nic neřekla,o tom,že mi už nezbívají dva roky a že v nejblišší době umřu. A na konec jsem jí řekla o Poslední jízdě. Podívala jsem se jí do tváře a spatřila slzy.

"Annie - Ann nebřeč,vypadáš pak jak rajče." Smutně se usmála.

"Ale ty umíráš!"

"No a? Každý umře,někdo později - jako ty - a někdo dřív - jako já. Je to jednoduchý." Tuhle větu jsem si připravila předem,abych na ni jenom nekoukala.

"Annie poslouchej. Nemám už moc času a proto mi řekni - absolvuješ se mnou Poslední jízdu nebo ne?" Při názvu mého sezamu se usmála. 

"Rodiče mě zabijou,když teď nechám školy."

"Aspoň se nebudem muset loučit." Rozesmáli jsme se společně - černý humor je náš oblíbený.

Pevně se mi podívala do očí. "Co je první položka?"