Leaving

Kapitola 2.

"Další!" Čekárnou se rozlehl nepříjemný hlas sestry. Zvedla jsem se a vešla do místnosti. Holé bílé stěny,čistá kachličková podlaha,spoustů přístojů a za stolem příjemně vypadající doktor. "Dobrý den slečno..." podíval se do papírů " ...Brooksová. Posaďte se prosím. Mohu se zeptat jak vám říkají přátelé?" Podíval se mi do očí - asi se snaží být přátelský. " Většinou El,je to kratší a rychlejší." 

"Dobře El,prý jste volala,protože máte bolesti. Můžete upřesnit kde?" Jemně se usmál. "No... Ono to moc upřesnit nejde. Jednou mě šíleně bolí hlava a pak zase nohy a taky docela hodně břicho. Je to divné." Začala jsem se cítit trapně,protože to znělo jako od malého děcka. "Proč se vám to zdá divné?" Povzdevhla jsem si. "Tak třeba před týdnem. Vzbudila jsem se s úsměvem na tváři,šla se nasnídat a málem sem se skutálela ze schodů,protože mě najednou neunesly nohy. Tak jsem si sedla na schod a čekala až to přestane. Seděla jsem tam tři a půl hodiny,protože doma nikdo nebyl,aby mě odnesl alespoň na sedačku. Vždycky je to tak - jste v pohodě,pak jakoby někdo luskl prsty a nějaká část těla vypoví službu nebo začne bolet a zase Lusk všechno je dobrý."  Úsměv mu zmrzl na rtech.

"Dobře uděláme pár testů a uvidíme co vás sužuje. Myslím,že byste tu měla chvíli zůstat - tak týden - ulehčilo by nám to práci." Bez jediného pohledu začal něco vyťukávat do počítače. Proč bych tu měla zůstavat? Co když mi opravdu něco je...

Prudce jsem otevřela oči a uvědomila si,že jsem doma - v bezpečí. Koukla jsem na budík 4:35 ráno,tak to už neusnu. Zvedla jsem se a zamířila do koupelny. Sundala si propocené pyžamo a zapnula úžasně teplou vodu.

Lusk.

Natáhla jsem pravou ruku pro šampón,ale nic se nestalo. "Ne,ruce ne!" zašeptala jsem a zkusila to znovu. Nic. Rychle jsem vylezla ze sprchy,osušila se a zkusila se jednou rukou obléct. Zasekla jsem se u podpsenky. "Sakra! Blbý háčky!" Když se mi ani po pěti minutách nezadařilo tak jsem nechala podpsenku podpsenkou a navlíkla si černé volné tričko. Co mám dělat?! Ruce jsem měla vždy funkční. Začala jsem panikařit.

Prášky. Noční stolek. No jasně,podívala jsem se asi na 12 různých tubiček s léky a zahlédla tu správnou -  Brixin 309. Natáhla jsem se pro ni - Pravačka nic,levačkou jsem pohnula o pět centimetrů. Nikdy jsem se necítila víc bezmocná,vědět co mi může pomoct - mít to na dosah - ale přesto všechno to nedostat. Začala jsem plakat. "Pomoc!" výkřik do prázdného domu,táta má noční směnu a mamka jela za babičkou na pár dní. Nazula jsem si obyčejné pantofle,tenisky si neobuju,zabouchla dveře zšeřelého domu a rozběhla se. Studený jarní vzduch mě štípal na mokrých tvářích. Musela jsem vypadat jako blázen. Neposlušné ruce mi poletovaly okolo těla. Zahlédla jsem roh ambulance,zrovna když mi před očima začaly tancovat černé skvrnky.

Zakopla jsem a upadla na tvář. Uslyšela jsem tupý úder a uvědomila si,že to jsou moje ruce. Jsou pořád moje? "Potřebuju pomoc!" na beton pode mnou začali dopadat načervenalé slzy. Krev? Moje mysl se začala topit v nicotě. Ach ano,z mé tváře - odřela jsem si ji... Nebo ne? Zčernalo mi před očima. V pět ráno  je taková tma...

Ahoj,moc děkuji za přečtení. Doufám že se ti můj příběh zatím líbí. Moc by mě potěšil komentář nebo hvězdička ;) Díky Lucmofo