Leaving

Kapitola 5.

Knížečku jsem rozdělila do tří částí :

1.Chci - to znamená všechno,co Chci stihnout. Od nejjednodušších věcí - jako je si dát obrovskou pizzu - až po ty větší a nákladnější - jako je cestování.

2.Musím - prostě a jednoduše,všechno co musím udělat,ikdyž třeba nechci. Myslím tím hlavně loučení.

3.Bonus - tam budu psát všechno,co jsem na seznamu neměla a zažila jsem to. Ale musí to být něco vážně dobrýho,protože my zbylo jenom deset stránek (zdá se to hodně,ale věřte mi,že není). A navíc jsem líná všude nosit tužku.

Myslím,že bude jednodušší,když vám to zkrátím. Rodiče jsem pořád nepřemluvila a asi ani nikdy nepřemluvím,a proto jsem se rozhodla následovně: Pojedu kamkoliv budu chtít a je mi jedno co si myslí. Nikdy jsem nebyla - jak by řekla Annie - rebel,ale musíte bojovat za to,co chcete.

Tak jsem si zabalila,koupila letenky a vyrazila do prvního místa,které mám v I. díle PJ - Londýn. Není to nic moc,ale beru to od konce. Takže to je Londýn,Moskva,Amsterdam,Sydney,Seattle,Rio de Janiero a Dublin. Mezitím mám spoustu položek,ale cestování má přednost.

Položila jsem dopis v krásná zelené obálce pod polštář (říkám tomu pojistka),vzala si tašky,rozloučila se s rodiči - znáte to,spousta slz,objímání a řečí,že vás nikam nepustí - nastoupila do auta a odjela na letiště. Překvapivě jedu sama,Annie rodiče nepustí,dokud úspěšně nesloží zkoušky - a proto se ke mne připojí až za dva týdny.

Odbavila jsem se a čekala dokud nebudu moct nastoupit do letadla. Když jsem po hodině nasoupila a našla svoje sedadlo - u okýnka!! - tak si vedle mě sedla jedna starší paní.

"Dobrý den." Jsem slušně vychovaná a tak jsem automaticky pozdravila. Usmála se.

"Dobrý den mladá slečno." Teď jsem se usmála já. Když jsem se jí chtěla zeptat,jestli nepotřebuje pomoct s bezpečnostním pásem,tak začala mluvit letuška.

"Vítám vás,jsem Jane a budu vás doprovázet při vašem letu do krásného města Londýn. Váš let nebude tak dlouhý,ale pokud budete cokoliv potřebovat,tak vám moc ráda pomůžu." Vypadala mile,ale svůj názor jsem změnila po opravdu dlouhé a obsáhlé přednášce o bezpečnosti a pokynech. Ano,uznávám,že to je potřeba,ale proč panebože musí mluvit o tom,že je zákázáno vytrhnou televizku ze sedadla přede mnou a někoho napadnout?! Je to vůbec možné?

"Ta letuška je nudná a celkově strašná." Paní vedle mě si postěžovala a já se zasmála.

"To máte pravdu."

"Víš,dítě řeknu ti tajemství. Já ... mám vždycky pravdu." Na rtech jí pohrával rošťácký úsměv - čiperná babča! Kolik jí asi tak je? Padesát,nebo spíš šedesát?

Povídali jsme si dokud neusla. Dozvěděla jsem se spoustu informací o její rodině a kamarádech. Většinu lidí unavuje,nebo dokonce otravuje povídat si se staršími lidmi,ale mě ne. Myslím si,že každý má svůj příběh - někdy zajímavější,někdy ne - který potřebuje někomu říct aby to nebyla jenom další zatracená kapitola. Opřela jsem si hlavu a usnula.

Ze začátku jsem si říkávala,proč lidé umírají? A proč se někdo dožije 100 let a někdo jako já musí umřít okolo dvaceti? Proč je svět tak nespravedlivý a krutý? Už jsem na to přišla,ale to vám řeknu až jindy,protože musím rozjet svůj závod. Závod,kde vítěz bere vše. A je velice smutné,že já vítěz nikdy nebudu ... nebo snad ano?

Když jsem otevřela oči,tak jsem užasla. Uviděla jsem jedno z nejhezčích míst,které jsem kdy viděla. Cítila jsem hluboko v kostech,že se tu něco stane. Ale nevěděla jsem co.

------

Ahoj,jenom jsem vám chtěla ve stručnosti poděkovat,že můj příběh čtete. Nemohu uvěřit,že mám hvězdičku!! Moc děkuji té dobré duši,která mi ji dala a chtěla bych jí věnovat tuhle kapitolu. Takže děkuji vám všem s láskou Lucmofo xx.