1. kapitola

923 117 54
                                    

Ten den mi uvízl v paměti tak silně, že ho zřejmě nebudu moci nikdy zapomenout. Kalendář tvrdil, že to bylo 15. května 1533, jen několik dní před svatbou Anny Boleynové a krále Jindřicha VIII., avšak já si pamatoval něco jiného. Toho dne jako kdyby se zamlžené a podmračené londýnské počasí umoudřilo a místo otravného mrholení vysvitlo slunce. Ozářilo palác Hampton Court, zalilo svými paprsky jeho rozlehlé zahrady, potěšilo řemeslníky, kteří se dlouhé měsíce snažili o přestavbu sídla a vybudování tenisového kurtu. Jako by samotná Matka příroda měla dobrou náladu v ten den, kdy ke mně poprvé přišel, tehdy čerstvě sedmnáctiletý, Lucien.

Okamžitě si mě získal svým vystupováním, zdál se jako dokonalý anglický gentleman, i navzdory francouzským předkům. On se v Anglii narodil, jeho řeč nebyla poznamenána přízvukem a snadno se naučil britským zvykům. Hlas měl medový stejně jako vlasy po ramena, které si stahoval černou stužkou, byl o pár palců nižší než já a velmi štíhlý. Učaroval mi hned, když poprvé spojil svůj čokoládově hnědý pohled s tím mým, v tom okamžiku se mi podlomila kolena a musel jsem se usadit za široký stůl pokrytý listinami a deskami s jeho doporučením.

Jak mi sdělil, jeho touha byla vzdělávat sebe a ostatní, ale cesta k naplnění snu nebyla jednoduchá. Několik učitelů jej odmítlo a já byl poslední možností, než by odešel splnit slib do církve a svůj talent by tak promrhal nad klášterními písemnostmi a interpretací biblických textů. Necítil jsem se uražen, neboť v jeho očích byl patrný silný ostych. Přece jen, já byl členem dvora a on obyčejným měšťanem, proto zřejmě ani nepředpokládal, že bych mohl jeho žádosti vyhovět.

Zvažoval jsem to důkladně ze všech stran. Byl jsem ovdovělý už několik let, manželka zemřela na zápal plic a já se necítil na nové manželství, zvlášť, když mě jímala hrůza už jen z pomyšlení, že bych měl znovu dostát manželským povinnostem. Díky tomu jsem zůstal bezdětný, neboť má choť nestihla ani otěhotnět, neměl jsem tedy dědice. V případě, že by se chlapec osvědčil, mohl by být vhodným dědicem on. Avšak zároveň by jeho přítomnost v mých komnatách znamenala krutou zkoušku v sebeovládání. Jeho doporučení však bylo bezchybné a já bych byl sám proti sobě, kdybych ho odmítl.

Do mých komnat se nastěhoval o několik dní později, jako učitel dětí šlechty jsem měl k dispozici rozsáhlé množství pokojů. Vybral jsem mu jeden světlý s výhledem do zahrad v dostatečné vzdálenosti od mé ložnice, doufaje, že tak bude lákadlo v podobě jeho těla dostatečně daleko. Jako kdyby to snad mohlo stačit. Trávili jsme spolu příliš času, ať už o samotě nebo s dalšími lidmi a já jen žasl, jak snadno se vpravil mezi šlechtice, aniž by někdo na první pohled zjistil, že pochází z nižší vrstvy.

Byl pro mě ve všech směrech dokonalý. Uctivý, zdvořilý, čestný, chytrý, šarmantní, okouzlující, učenlivý a krásný. Postupně se, tiše, téměř nepozorovaně, vkradl do mého srdce, zůstávaje v něm hluboce usazený jako cejch vypálený horkým železem. Děsil jsem se dne, kdy si vybere manželku z davu žen, jež se okolo něj točily. Pokaždé, když jsem se ho na to s bušícím srdcem ptal, jen se smíchem odpovídal, že už je zasnouben - se vzděláním.

Dva roky jsem trpěl potlačovanou touhou, která mě spalovala až do morku kostí. Mít ho před očima, zůstávat v jeho bezprostřední blízkosti, trávit s ním čas, cítit jeho vůni... a nemoci se ho dotknout tak, jak bych chtěl, mne mučilo.

Pokaždé, když vstoupil do místnosti, se mi rozbušilo srdce tak, že jsem čekal, až mi poláme žebra. Přesto jsem na sobě nedal nic znát a jen tiše zpovzdálí hltal tu čistou a nevinnou krásu, jíž si snad ani nebyl vědom, a týral se nenápadnými doteky, které by kdokoliv mohl považovat za přátelské. Nikdo netušil, že vždy, když se mé prsty dotkly alabastrové pokožky, se mi okolo páteře kroutily jehličky, jež putovaly do celého těla, roznášejíce s sebou mrazivou slast.

Srdce se mi svíralo, dokud se 12. srpna 1535 neozvalo naléhavé bušení na dveře mé pracovny. Služebnictvo vědělo, že pokud pracuji, smí mě rušit jen v naprosto závažných situacích. Povzdechl jsem si, foukl na inkoust, aby zaschl na jednom z dokumentů a odložil ho.

„Dále," pronesl jsem chladně a doufal, že ať už po mně chce kdokoliv cokoliv, že to bude stát za to.

Má nálada byla vskutku mrazivá a jen horko těžko jsem se dokázal udržet, abych nevykonal něco nevhodného. Má pověst byla bezchybná, ke služebnictvu jsem byl spravedlivý, ale už i oni si začali šeptat a klopit oči, kdykoliv jsem okolo nich procházel. Často prosili Luciena, aby šel za mnou a zlepšil mi náladu. Netušili, že můj mladý učeň je důvodem, proč jsem podrážděný.

„Pane Thomasi," šeptl tiše Lucien, otevíraje tmavé vyřezávané dveře. Udělal dva mátožné kroky po zdobených dlaždicích a opatrně za sebou zavřel. „Odpusťte, že ruším," hlesl a hlas se mu zlomil. Přejel si rukou po ztrhané tváři a mně se sevřelo hrdlo. Oči měl zarudlé, vlasy rozcuchané, košili u krku rozepnutou.

„Co se stalo?" zeptal jsem se a vstal, abych zkrátil vzdálenost dlouhé místnosti, v níž kromě dvou stolů, několika židlí, rozsáhlé knihovny a několika svícnů nebyl žádný nábytek.

„Moji rodiče - oni - mrtví," vzlykl a než jsem se nadál, držel jsem ho v náruči.

Vyrazilo mi to dech. Tiskl se ke mně tak zoufale, že jsem, obklopen jeho vůní, sotva vnímal jeho trhané vysvětlování, že mu otec s matkou zemřeli při požáru. Cítil jsem se jako největší zrůda, neboť ačkoliv mi ho bylo líto, mnohem více jsem se snažil nabažit toho objetí. Netušil, co to se mnou dělalo, když jsem ho neohrabaně hladil po zádech a pod tenkou košilí vnímal zřetelné svaly. Neměl jsem daleko k frustrovanému vrčení.

„Je mi to líto," pronesl jsem chraptivě, když se odtáhl a naše oči se setkaly. Má vlastní bolest z nenaplněné tužby se mu odrážela v hnědých duhovkách, jež byly podbarveny hlubokým zármutkem.

„Já vím," špitl a aniž by přerušil oční kontakt, naklonil hlavu a jemně se otřel svými rty o mé.

Srdce se mi rozbušilo a zornice roztáhly v šoku. „Co -"

„Omlouvám se," řekl zdeptaně. „Toužil jsem to udělat tak dlouho..." Vymanil se z objetí, klesl na kolena a sklonil hlavu. Já jen stál, neschopen slova ani souvislé myšlenky. „Je mi jasné, že mě vyhodíte, dovolil jsem si příliš," mumlal a zdvihl hlavu. Po tvářích mu stékaly slzy a ruce zatínal do sebe tak, že mu zbělely klouby. „Ale -"

Potřásl jsem hlavou. „Ne."

„Prosím?"

Sklonil jsem se, vytáhl ho na nohy a vzal tu uslzenou tvář do dlaní. „Nevyhodím," ubezpečil jsem ho rázně, nedbaje na možné následky a jako potvrzení jsem spojil naše ústa v jedny.

Tak, první kapitola je venku. Ocením zpětnou vazbu, tohle je pro mě novinka. Už jen to, že budu muset hodně urychlit děj, protože nacpat historický román do 6k slov je prostě vražedné, mi trochu vadí, ale snad se mi to bude dařit aspoň tak, aby to moc nebilo do očí.

A hodně mě překvapil Thomas, protože si vyloženě vydupal ich formu. :D A to jsem si myslela, jak v ní už nic nenapíšu, pokud to nebudu mít v zadání.

Do posledního dechu ✔ - DOKONČENOKde žijí příběhy. Začni objevovat