Do posledního dechu ✔ - DOKONČENO

5. kapitola

Měl jsem neodbytný pocit, že je něco velmi špatně. Žaludek se mi svíral obavami, nedokázal jsem se dostatečně nadechnout, srdce mi tlouklo až v krku. Ještě se nestalo, aby odešel, aniž by mne informoval. Služebnictvo sborově klopilo oči a odpovídalo vyhýbavě, což můj strach ještě umocňovalo. Hodiny jsem odučil jako ve snách, v mysli jsem bloudil pouze u Luciena a byl jsem velmi nesoustředěný. Ihned, jak to bylo možné, jsem se jal prohledávat palác, ale jako by se po něm zem slehla. Byl jsem nepříčetný strachy.

Zrovna jsem procházel vstupní branou do zahrad, abych jej zkusil nalézt v nich, když mne zastavil služebník arcibiskupa Cranmera, se vzkazem, abych se k Jeho Excelenci okamžitě dostavil. Srdce se mi rozbušilo na poplach a na chvíli se mi zatmělo před očima. Musel jsem se, vymlouvaje se na slabost z večerního horka, o služebníka opřít a nechat se k němu odvést. Přijal mne ve strohé místnosti bez oken, v níž se nacházel pouze jeho pracovní stůl a židle, na níž se posadil. Já zůstal stát poté, co jsem obřadně políbil jeho prsten.

„Pane Parkere, jistě jste překvapen, že jsem vás nechal zavolat," prohlásil a já se zmohl sotva na přikývnutí. Měl jsem pocit, jako kdybych měl srdce sevřené v pěsti, která jen čeká, až jej bude moci rozdrtit. „Je to velmi choulostivá situace a kdyby se vás osobně netýkala, neobtěžoval bych vás s tím."

„O co se jedná, Vaše Excelence?" zeptal jsem se. Můj chraptivý hlas zněl nepatřičně v té malé místnosti.

„Jedná se o vašeho chráněnce," oznámil s jistým znechucením.

„O Luciena? Víte kde je? Od rána se jej snažím nalézt –" vyhrkl jsem a on mne gestem ruky umlčel.

„Před několika okamžiky se přiznal k sodomii," řekl a v jeho hlase bylo zřetelně slyšet uspokojení.

Zvedl se mi žaludek. V té chvíli mě ani nenapadlo, že by můj život mohl být v ohrožení. Před očima jsem měl všechny způsoby mučení, díky kterým z mého Luciena mohli vynutit přiznání a málem jsem vyzvrátil obsah žaludku na dřevěnou podlahu. Zapotácel jsem se a poodstoupil, abych se mohl opřít o stěnu. Do očí se mi tlačily slzy. Ani jsem netušil, zda můj milovaný ještě žije, avšak byl jsem si jist, že pokud ano, tak musí nekonečně trpět.

„To není možné," vydechl jsem těžce, vrtě nesouhlasně hlavou.

„Chápu, že je to pro vás šok, pane. Nikdo by to do něj neřekl, že? Vždy tak ctnostný, úslužný a zdvořilý... A ve svých dvaadvaceti letech stále svobodný..." Nechal slova viset ve vzduchu a mně přišlo na mysl, že ví úplně všechno a že jen čekal na vhodnou příležitost.

„Však víte, že nemá žádný majetek, aby se mohl o nějakou ženu ucházet," snažil jsem se ho bránit, „vše, co měli, shořelo v domě s jeho rodiči a já ještě neměl příležitost –"

„Nesnažte se ho chránit, pane Parkere, je to zbytečné. Přiznal se ke smilstvu a obcování s muži. Poprava bude vykonána zítra." Zkoumavě si mne přeměřil. Já zůstal v naprostém šoku. „My se teď musíme postarat o to, aby na vás nepadl stín podezření. Jeho Veličenstvu by se to nelíbilo."

„C-co navrhujete?" ptal jsem se dutým hlasem.

„Měl byste se oženit. Jak dlouho už jste vdovec?" Nečekal na mou odpověď. „Nemáte dědice. Je nejvyšší čas, abyste si našel novou ženu a splnil svou povinnost. Vévodkyně z Yorku by mohla být pro vás přínosem. Přemýšlejte o tom."

„Jak si přejete," procedil jsem namáhavě. „Jak víte, má drahá manželka zemřela, nechtěl jsem prožívat to utrpení znovu," vysvětlil jsem sotva slyšitelně. Tím, že navrhl vévodkyni, svou příbuznou, mi potvrdil tezi, že opravdu ví o všem. O mém vztahu s Lucienem, o mé lásce k němu. Jen mi nešlo na rozum, proč mne nechce taktéž popravit.