Do posledního dechu ✔ - DOKONČENO

4. kapitola

Oslavy narození prince Eduarda, králem vytouženého syna, narušila Lucienova nemoc. Ochořel 13. října 1537, den poté, co královna Jana Seymourová porodila dědice trůnu. Nemoc se vlekla po několik týdnů, kdy můj drahý postupně chřadl.

Lékaři se u něj střídali s mastičkáři a různými kořenářkami, zkoušeli pouštění žilou, přikládali pijavice, vařili odporně páchnoucí dryáky, jež vůbec nepomáhaly. Jeho ložnice byla přesycena pachem kadidla a kafru, neustále se u něj střídaly osoby snažící se jej léčit, avšak bezúspěšně. Lucien byl vyčerpaný, ztratil mnoho své váhy a já se děsil toho dne, kdy požádá o kněze, aby se mohl před smrtí vyzpovídat.

Trávil jsem u něj veškerý volný čas. V roce 1536 jsem jej ustanovil svým dědicem, nikomu to tedy nepřipadalo nemístné. Připravoval jsem vedle jeho postele učební látku, četl jsem mu poezii, vyprávěl mu o svém mládí a všelijak se mu snažil ukrátit dlouhou chvíli. Častokrát se tak stalo, že jsme v místnosti zůstávali sami, to když felčaři připravovali nové léky nebo se věnovali králi, jehož sužovaly bolesti nohou.

„Šedivíte, můj pane,“ oznámil mi jednoho večera, kdy nás neobklopovala armáda služebníků. „Máte starosti.“

„Samozřejmě,“ odvětil jsem a dovolil si jedno pohlazení horkého čela. Žaludek se mi stáhl, opět měl horečku, kvůli níž mu matněl pohled. I já si všiml, že mé uhlově černé vlasy na skráních protkávají stříbrné nitky. „Strachuji se o tebe.“

„Je mi to líto, nechci vám působit nepohodlí,“ hlesl. Hlas měl tak slabý, že byl sotva slyšet přes praskání ohně v kachlových kamnech na druhé straně potemnělé místnosti.

Věnoval jsem mu úsměv. „Musíš se uzdravit.“

„A proč?“ zeptal se smutně. „Kvůli čemu?“

Srdce se mi rozbušilo z té odevzdanosti, jež z něj čišela. Jako kdyby byl smířen se smrtí. To jsem nemohl dovolit! „Kvůli mně, samozřejmě,“ vysvětlil jsem, zatímco jsem mu otíral čelo štůčkem plátna namočeným ve studené vodě. „Miluji tě. Nesmíš mne nechat samotného.“

„Vaše láska je to jediné, kvůli čemu ještě bojuji. Unavuje mne to však. Nikdy vás nebudu moci mít tak, jak bych si přál.“ Útrpně přivřel oči s těžkým povzdechem. „Každý další den nás jen přibližuje k pekelnému ohni. Cítím, jak mi jeho oheň dýchá do zad.“

„Luciene –“

„Ohrožuji vás svou existencí. Lidé už na mne hledí skrz prsty, protože se nedokáži uhlídat. Odmítám všechny ženy, které se okolo mne točí.“ Sevřel do kostnatých prstů lem pokrývky a odvrátil se. „Já už se nedokáži přetvařovat, můj pane. Příliš vás miluji, než abych to zvládl.“ Opřel si tvář do mé dlaně. Musel jsem ho pohladit, ulevit mu v trápení, jež prožíval. Toužil jsem ho zarazit, zakázat mu mluvit, umlčet ty popraskané rty vroucným polibkem, avšak cítil jsem, že ta slova potřebuje vyslovit. „Přál bych si, abychom se nemuseli skrývat. Chtěl bych prožívat to, co ostatní. Smět se k vám hlásit na veřejnosti, stisknout vám ruku, dovolit si objetí.“ Obrátil se ke mně, v očích se mu třpytily hořké slzy. „Jsem proto špatný, Thomasi?“

Vyslovoval mé jméno tak vzácně, že jsem z toho pokaždé pociťoval brnění po celém těle. Slyšet to říkat jeho sametovým hlasem znělo mým uším jako rajská hudba, bohužel se k tomu obvykle uchyloval jen při té vzácné chvíli, kdy jsme splynuli v jedno tělo během milostného aktu.

„Ty nejsi špatný, můj drahý,“ vyčinil jsem mu měkce, „avšak ničí mne poslouchat tvá slova. Nesmíš mne opustit.“ Poslední slova zněla téměř jako rozkaz. „Léčitel říkal, že by ti prospěl čistý vzduch venkova –“

„Ne, pokud byste nejel se mnou, můj pane,“ ozval se tak rázně, až jsem zůstal překvapen.

„Nemohu odjet, král mi nedovolí opustit jeho služby,“ řekl jsem sevřeným hlasem. „Ale ty –“

V hlase mu zaznělo odhodlání, jemuž nešlo odporovat. „Pak nikam nepojedu. Raději zemřu po vašem boku.“

„Ty nesmíš zemřít!“ Zaťal jsem jednu ruku v pěst a málem se nedokázal nadechnout. „Zakazuji ti mne opustit tímto způsobem!“

„Pak se budu snažit uzdravit,“ ujistil mne. „Pakliže bych však odjel a vy zůstal zde… Puklo by mi srdce. Zemřel bych žalem.“

„Pak se tedy snaž!“ zavrčel jsem a zoufale se sklonil, nedbaje možnosti, že by někdo mohl vejít, líbaje ta suchá ústa, jako kdyby to mělo být naposledy. Srdce mi prudce naráželo do žeber, prsty jsem zamotal do medových kadeří a prudce vnikl do tepla jeho úst, našel druhý jazyk a prudce vydechl, když polibek prohloubil a zadýchaně jej opětoval. Do polibku jsem vložil vše, co jsem cítil, svůj strach o milovaného druha, touhu ho sevřít v náruči, lásku, jíž jsem k němu choval.

Pochopil a začal se uzdravovat. Mé srdce jásalo, když konečně po dlouhých týdnech vstal z lůžka, unavený a téměř průsvitný, avšak zdravý. Jeho mladé tělo se rychle vrátilo do původní kondice a my mohli opět užívat plodů vzájemné lásky, ačkoliv jsme museli být opatrnější než dříve. Zdálo se mi, že se vyhříváme na slunci, i když venku vládl třeskutý mráz. Náš vztah byl pro mne vysvobození. Zdálo se, že jej nic nemůže narušit, ačkoliv podezřívavých pohledů přibývalo a nejednou jsem zaslechl služebnictvo klevetit, neboť Lucien stále neměl manželku, což bylo v jeho věku podezřelé. Přesto jsme náš vztah stále udržovali, věnovali si horké polibky i dravé doteky a oddávali se společné rozkoši až do 19. června 1538, kdy můj mladý milenec zmizel.

Vím, že jste čekali, že se to pokašle hned, jak za ním Lucien přišel, ale to jsem jim nemohla udělat. Málokdy se něco stane hned po prvním uklouznutí. Ale teď... už mám o Luciena trochu strach. Zbývají poslední dvě kapitoly. A mně se s chlapci nechce loučit...

Věnováno PandyReleapse.