Do posledního dechu ✔ - DOKONČENO

3. kapitola

Měl jsem úplně jinou představu o tom, jaký bude náš milostný akt. V mysli jsem si vykreslil ideu, kterak proběhne v měkké posteli za svitu širokých voskovic, jejichž mihotavé plaménky by na Lucienově těle vykreslovaly svou hru stínů, malujíce své obrazce na bledé pokožce. Toužil jsem zulíbat každičké místo, objevovat veškerá zákoutí, něžně laskat a ochutnávat všeho, co by mi bylo nabízeno. V klidu, nikým nerušeni, bychom tak zpečetili svou lásku.

Avšak hořící hranice nad námi visela jako Damoklův meč, a já nebyl ochoten riskovat mladý život mého učedníka. Striktně jsme dodržovali uspořádání, které vzniklo s jeho příchodem. Mnohokrát jsem ležel v noci ve své široké posteli a toužil po tom, abych jej mohl navštívit v jeho ložnici tak, jako muži chodili za svými milenkami. Drásalo mi srdce, že nám nikdy nebude umožněno společně usínat v objetí, nikdy nebudu moci sledovat, jak se noří do spánku, nikdy se nebudu moci dívat na krásnou tvář, jež se s třepotáním klenutých řas probouzí ze sna.

Pociťoval jsem to jako osobní nespravedlnost, neboť nebylo mým rozmarem, že jsem miloval muže. To osud tomu chtěl, či snad Bůh mi to uložil jako zkoušku? Možná chtěl zjistit, zda jsem jeho lásky hoden, proto mne uváděl v pokušení, když ke mně Luciena přivedl? Ale já nikdy nepociťoval vzrušení při pohledu na dmoucí se hruď ženy, nikdy jsem neměl tužbu okusit tajemství jejího klínu. Pro splnění manželských povinností jsem potřeboval byliny na povzbuzení, neboť ani představa širokých ramen, útlého pasu a vztyčeného údu v mysli mi nestačila na to, abych to dokázal.

Byl jsem zrozen pro peklo, avšak i když jsem se snažil žít ctnostný život, postupně jsem zjistil, že to nedokáži. Nemohl jsem si pomoci, nedokázal jsem složit slib čistoty, neboť již představa kláštera plného mužů mi překrvovala slabiny. A nedokázal jsem odmítnout potěšení, když se mi nabízelo.

Když se mi Lucien oddal, váhal jsem jen chvíli. Představa měkké postele byla vytěsněna stromem s drsnou kůrou, o nějž se, téměř plně oblečen, opíral, zatímco já do něj za pofrkávání koní na konci mýtiny pronikal. Ta slast, když jsem se ocitl v něm, byla nepopsatelná. Drtil jsem štíhlé boky v prstech, snaže se být ve svých přírazech mírný. Netoužil jsem mu působit bolest, přesto mým uším neušlo několik vzlyků, jež vyloudil, než se vydávané zvuky staly rajskou hudbou.

Sténal tak skvostně a hlasitě, až jsem sotva dokázal zůstat na nohách. Vycházel mému kopí vstříc, zrychloval, vzduch okolo nás byl protknut chtíčem a nenasytností. Bylo to dokonalé, i když jsem nesměl vyvrcholit do něj. Místo toho jsem potřísnil mech pod námi, jednou rukou přiváděje k vrcholu i jeho. Ta záře v hnědých očích, v nichž uvolnění vystřídalo tužbu, mi znovu učarovala, ale slzy stékající po rudých tvářích mne vyděsily, jakmile se ke mně otočil a natáhl se pro polibek.

„Ublížil jsem ti?“ tázal jsem se chraptivě, stíraje ty horké stružky svými palci. Má obava z jeho poranění byla nesmírná, i proto jsem doufal, že pokud někdy dojde k našemu splynutí, bude to s patřičnou průpravou mou i jeho, s pomocí vonného oleje, jež by můj vpád do jeho těla usnadnil.

„Nikoliv, můj pane,“ odpověděl a tvář ozdobil širokým úsměvem, odkrývaje tak dvě řady bělostných zubů. „Učinil jste mne šťastným.“

19. květen 1536 byl prvním dnem, kdy se Lucien nedokázal uhlídat. Prostor okolo popraviště Toweru byl zaplněn do posledního místa, lidé se tiskli jeden k druhému, aby mohli na vlastní oči zahlédnout, jak hlava královny Anny opustí její štíhlý krk. Netoužil jsem tam být, ale nemohl jsem se neúčastnit a nemohl jsem toho ušetřit ani mého citlivého milence. Král dal pro svou choť povolat kata s mečem až z Calais a proslýchalo se, že se doznala k cizoložství, krvesmilstvu a čarodějnictví. Nepříslušelo mi soudit, zda se to obvinění zakládalo na pravdě, ale učarovalo mi, jak hrdě stála, promlouvajíc k Bohu a shromážděnému lidu, než věnovala katu své odpuštění.

Ve chvíli, kdy se meč zatřpytil v dopoledním slunci, Lucien vyhledal mou dlaň, propletl naše prsty a silně mne stiskl. Vzhledem k množství měšťanů, šlechticů i obyčejných poddaných, si toho nebezpečného gesta naštěstí nikdo nevšiml. Věděl jsem, že potřebuje podporu a ochotně jsem mu ji věnoval, avšak později mi nezbylo, než mu za to vyčinit. Udělal jsem to však citlivě a s něhou, neboť jeho tvář byla bledší než obvykle a tušil jsem, že v ústraní zvracel.

Jaké překvapení pak pro mne bylo, když se v noci, pod rouškou temnoty, vkradl do mé ložnice ve chvíli, kdy jsem se v noční košili chystal zhasnout všechny mohutné svíce.

„Luciene,“ vyjekl jsem zcela v šoku, stoje uprostřed pokoje, do nějž vstoupil tak tiše, že jsem ho zaznamenal až, když za sebou zavřel, „zbláznil ses?“ Vykročil jsem k němu, chtě ho urychleně vyprovodit ven, ačkoliv mé srdce prahlo po tom, aby zůstal.

„Prosím,“ zašeptal a vrhl se mi k nohám, jež objal. „Nikdo mne neviděl. Všichni už spí.“ Zdvihl uslzený pohled, v němž se zračil nekonečný strach. „Jen na chvíli. Nenechávejte mne samotného, můj pane.“ Křečovitě zaťal prsty do mých stehen. „Bojím se. Prosím. Potřebuji vás.“

Sehnul jsem se k němu, srdce mi pukalo z bolesti a obav, jež z něj sálaly. Vzal jsem jeho obličej do dlaní, políbil jej na čelo a vytáhl na nohy. Chvěl se a já ho chápal. Ale bylo to příliš nebezpečné! „Jestli někdo přijde, oba nás upálí na hranici. Nesmíš tu být,“ naléhal jsem tichým hlasem.

Ovinul mi ruce kolem pasu. „Prosím…“

Nedokázal jsem ho poslat pryč. Ne při pohledu do těch nádherných očí, díky nimž jsem měl dojem, že dohlédnu až na dno čisté a nevinné duše. On se pro náš svět nehodil, byl příliš citlivý a mírný na všechnu tu palácovou zkaženost a nepřejícnost. A já ho pro to miloval. Toho dne, kdy nastoupil do mých služeb, jsem sám sobě slíbil, že ho budu chránit. A kdy jindy bych to měl udělat, než když to potřeboval?

„Jen na chvíli,“ upozornil jsem ho jemně, otáčeje klíčem v zámku za doprovodu vděčného úsměvu.

Mám moc malý rozsah slov! To je strašný!

Věnováno MeNecropolis.