Do posledního dechu ✔ - DOKONČENO

2. kapitola

Nic se tomu nemohlo vyrovnat. Ta slast, když se naše rty otíraly o sebe, když mě hřál na tvářích jeho horký dech, když se jazyky v horkém vlhku spojily a tančily, proplétající se ve vášnivém rytmu, byla vzrušující. Chutnal po jahodách, nic tak sladkého jsem do té doby neokusil, jeho chuti se nemohly vyrovnat ani pochoutky na královské tabuli. Avšak mělo to i hořkou příchuť, která těžkla na jazyku, neustále připomínajíc, že naše polibky a kradmé doteky jsou zakázané.

Museli jsme se skrývat. Oba jsme naštěstí byli dobrými herci, proto nikdo nepojal podezření. Striktně jsme dodržovali společenský protokol, nikdy jsme nikomu nezavdali příčinu ke klepům nebo i jen zkoumavým pohledům. Myslel jsem, že zešílím.

Toho dne, kdy ke mně přišel a riskoval všechno, jsem se znovu narodil, avšak zároveň jsem měl dojem, že mi smrt klepe na dveře. Cítil jsem ji všude, jako kdyby mi dýchala za krk, vídal jsem ji v každém temném koutě. Udržovat vztah s mužem bylo mnohem nebezpečnější, než se jednou za čas oddat souloži za zavřenými dveřmi nevěstinců, kam jsem v přestrojení dříve, pod rouškou noci, nepravidelně docházel. Hrozilo, že se podřekneme, že na sobě spočineme zrakem na nevhodných místech déle, než bylo přípustné. Bylo to nebezpečné o to více, že jsme žili v královském paláci, stále na očích arcibiskupu Cranmerovi.

Přes všechny překážky jsem si však vztah s mladým Lucienem užíval, ačkoliv jsme se důvěrnostem mohli oddávat jen zřídka. O to intenzivněji jsme je však prožívali.

Dalším dnem, který se mi navždy vryl do paměti, byl 7. duben 1536. Vyjeli jsme si s Lucienem na vyjížďku na koních. Dříve jsem jezdíval sám, na zvířeti jsem zapomínal na všední starosti a jen si nechával větrem cuchat krátké vlasy, zatímco jsem cválal do lesa a město nechával daleko za sebou. Poté, co jsem vzal mladíka do učení, mě začal doprovázet. Nikomu se to nezdálo divné, během našich vyjížděk jsme sbírali byliny pro královské felčary a já Luciena zdokonaloval v oblasti botanické.

Na skrytou mýtinu, kde rostly nejcennější rostliny, jsme dorazili před polednem. Lucien převzal otěže koní, uvázal je u jednoho ze vzrostlých stromů a s nejistým pohledem přišel až téměř ke mně. V očích se mu odráželo sluneční světlo, vlasy měl zacuchané z rychlé jízdy a jindy bledou tvář měl pokrytou ruměncem. Nikdy mi nepřipadal krásnější než tehdy. Třásl se, domníval jsem se, že chladem.

Přistoupil jsem k němu, vtáhl jej do objetí a políbil ho do vlasů, jež voněly jako květinová louka. Zde jsem si to mohl dovolit, na mýtině pokryté mechem jsme byli sami. Lesní podrost byl vysoký a hustý, kdokoliv by se blížil, dal by o sobě vědět už z dálky. Byli jsme v bezpečí.

„Je ti chladno?" zeptal jsem se starostlivě.

„Ano, pane," odpověděl tiše a zaklonil hlavu. „Avšak ne tak, jak si myslíte," pronesl a vpíjel se do mých očí tak, až se mi zadrhával dech.

„A jak tedy?" otázal jsem se zastřeně a jednu ruku, s níž jsem do té doby spočíval na jeho zádech, jsem mu vložil na hladce oholenou tvář a palcem přejel po těch svůdně vykrojených rtech.

„Chlad mi svírá vnitřnosti, můj pane, protože se mi stýská," vysvětlil se smutným úsměvem. „Chybí mi vaše doteky a pohlazení, už si ani nevzpomínám, kdy naposledy jsem si směl uzmout polibek." V hlase měl hořkost, jež mne bodala u srdce. Nikdy mu nečinilo popsat slovy to, co já cítil, ale nedokázal tak snadno vyslovit. „Vy mi chybíte, můj pane. Vaše láska." Natočil mírně obličej, políbil mne do dlaně. „Potřebuji vás. Trhá mi srdce, když jsem s vámi a nemohu od vás dostat nic jiného, než letmý úsměv a pohled, či snad přátelskou paži na rameni." Najednou rozšířil oči, jako kdyby se zarazil, protože vyslovil něco neslušného. „Odpusťte mi, pane, prosím," hlesl a útrpně zavřel oči, krče bolestně čelo. „Dovolil jsem si příliš, já -"

„Tiše," napomenul jsem ho jemně a dvěma prsty mu zdvihl bradu, nutě ho tak k opětování pohledu. „Víš, že tím trpím stejně, jako ty."

„Proč?" zašeptal. „Proč se musíme skrývat? Cožpak nejsme lidé jako ostatní? Cožpak nemilujeme stejně?" Sevřel límec mého jezdeckého obleku a drtil ho mezi prsty.

Povzdechl jsem si. „Luciene, také mne to trápí, ale bohužel to nejde jinak. Naše doba nám nepřeje, jsou to tři roky, kdy Parlament označil vztah a fyzický akt mezi muži za sodomii -"

„- a každého, komu to dokáží, hrozí upálení. Já vím," dokončil znechuceně a potřásl hlavou, jak mu to můj stisk dovoloval. „Ale... i když v hloubi duše vím, že jsem špatný a hanebný, přesto si nemohu pomoci. I když možná shořím na hranici, nemůže to být horší než plameny lásky, jimiž hořím k vám."

„Nemluv nesmysly, drahý Luciene," požádal jsem jej naléhavě. V mém nitru bouřil chaos - z jeho vyznání mi v břiše poletovali motýli, kteří se mne snažili rozechvět až do konečků prstů, ale zároveň přinášeli pachuť strachu a obav. „Nejsi špatný, ani já nejsem," vyslovil jsem, snaže se ho přesvědčit o něčem, o čemž jsem však sám pochyboval.

Nebylo divu, církev i rodina mi od malička vštěpovali, že jediného ctnostného vztahu jest mezi mužem a ženou. Cokoliv jiného znamenalo útok proti Bohu. Avšak láska si nevybírá, neptá se na pohlaví ani společenské postavení. A já Luciena miloval, tak moc, že každá vteřina bez jeho objetí byla horší než mučení králových katů.

Políbil jsem jej na čelo. „Láska přece není špatná ani hanebná, je čistá a nádherná."

„Ukažte mi to," požádal a do svého pohledu vložil takovou oddanost, až jsem se zapotácel. „Ukažte mi, jak nádherná může být."

„Nejsi připraven," namítl jsem a něžně pohladil tu jemnou pokožku na jeho obličeji.

„Nikdy jsem nebyl připraven více," odporoval a odhodlaně začal zápolit se zapínáním svého koženého obleku. „Můj pane... Thomasi... Naučte mne umění lásky... Prosím..."

Jak bych mu mohl odolat?

Tak já nevím. Zdá se mi to dost patetické, ale když se podívám na nějaké historické romány, tak si zase říkám, že jsem ještě poměrně pevně na zemi. Tak snad vás to neodradilo a budete pokračovat ve čtení. A řeknu vám, tohle není úplně můj šálek kávy. Potřebovala bych se pořádně rozepsat.