Příběh dvou zamilovaných

7

Poslední kapky deště dopadaly na zem a my se pustili z polibku. Usmáli jsme se za sebe a Lucy řekla "Vidíš? I Bůh se chce podívat na pravou a čistou lásku." Když to dořekla už jsem měl úsměv od ucha k uchu  a dodal "A také se chtěl podívat na tuhletu krásku." načež jsem jí pohladil po tváři.  Jak je to krásný pocit být s ní. Má láska se slovy ani činy nedá popsat. Za půl hodiny tulení se k sobě jsme se už museli rozloučit. Nechtěl jsem jí vůbec pustit. Chtěl jsem si ji v náručích, jako novomanželku, odnést k sobě domů. Však jsem nemohl. Byl jsem nucen se s ní před jejími dveřmi rozloučit. Skrze prosklené dveře jsem viděl jak mizí po schodech. Otočil jsem se a že sám půjdu  domů. Najednou se ke mne přiřítilo auto. Nestihl jsem uhnout a auto mne srazilo. Bylo to velká ráno že to Lucy musela slyšet. Viděl jsem jak se na schodech otočila a dívala se přímo na mne jak ležím na silnici. V hlavě mi proběhla myšlenka "Jen ať jde domů." Zatemnilo se mi před očima a nejspíš jsem omdlel.       Začali se mi otvírat oči. To už jsem v pekle. A když se mi zaostřil zrak viděl jsem že jsem v ráji. Lucy mi dávala první pomoc, dýchání z úst do úst. Mohl jsem  hýbat s rukama tak jsem  využil situace a když se blížila k dalšímu dechu tak jsem  si ji přitáhl k sobě a políbil. Když jsme se pustili z polibku tak jsem viděl její oči. Byly v nich slzy. Zlomeným a smutným hlasem mi řekla "Jsi v pohodě zlato??" já se na ní jen usmál a řekl "Teď když vidím tebe tak jo." Ten její úsměv a slzy v očích vypadali tak roztomile. Trochu obtížně jsem se postavil na nohy a řidič toho auta se mne hned začal ptát "Kámo jsi v pohodě? Není ti nic? Nemáš něco zlomeného?" Já se na něj jen podíval a klidným hlasem řekl "Hele v pohodě. Jen mám asi naražené koleno a ruce ale to se rozhejbe." sám sobě jsem se zasmál. Ještě jednou jsem políbil a rozloučil se s Lucy. Měla kvůli mne už asi 30 minut zpoždění. Otočil jsem se že tedy taky konečně půjdu domů a když jsem viděl vystresovaného řidiče tak jsem  mu řekl "Myslím že se dohodneme že se nic nestalo. Já do nemocnice nehodlám jít ani omylem  a vy by jste z toho měl akorát problém." Ač nerad tak řidič souhlasil. Už jsem se chystal k odchodu ale když viděl jak kulhám tam mi řekl "Tě aspoň hodím domů." Nezbylo mi víc než přijmout. Přes celé město jsem se nechtěl belhat. Když už jsme dojeli k mému domu tak jsme si řekli "Nic se nestalo. Ano?" "Ano" Už jsem odcházel když se otevřelo okýnko řidiče. Objevila se venku z okna ruka se slovy "Mimochodem. Těší mne. Jsem  Paulie. A prosím tykej mi." chytil jsem ho za ruku a potřásli jsme si rukami. "Těší mne Paulie. Já jsem George. Už musím. Měj se, čus." "Ty taky. Čus." Jakmile jsem přišel do domu oznámení telefonu začali cinkat rychle jako z kulometu. Byla to Lucy. Zlatíčko moje chtělo vědět jestli jsem v pořádku. Je to vážně miláček. Když jsem se jí zeptal proč prostě nešla domů i když mne tak tak viděla tak mi odpověděla "Ty můj blázínku. Nikdy tě nenechám a ani nepustím nebo neopustím. dobře?" "Dobře zlato" odpověděl jsem se sůzami dojetí v očích. Asi do hodinu jsem nohy a ruce rozhýbal. Koukl jsem se na hodiny a zjistil že za 10 minut mám domluvenou posilovnu. Tak jsem na si vzal svou tašku a vyrazil. Když přišel můj armádní trenér a kamarád tak mi řekl "Zdar, dneska pojedeme nohy." Podíval jsem se na něj vražedným pohledem a v hlavě si říkal "Kámo, já tě asi zabim.." ale odcvičil jsem  vše v pohodě. A jen díky myšlence na Lucy jsem dal osobní rekord. V hlavě mi po celý večer běhala dvě slova. "Miluji jí!"