Příběh dvou zamilovaných

11

Už jsem byl na cestě domů a asi v polovině cesty mne zastavil nějaký muž jestli by jsem mu nepomohl roztlačit auto. "Proč by ne?" odpověděl jsem mu a šel mu pomoci. Roztlačil jsem auto a on nastartoval. Ještě vystoupil z nastartovaného auta aby mi poděkoval. Najednou zakřičel "POZOR!!!" Sotva jsem se stihl otočit a viděl jsem kamion půl metru před obličejem. Před očima se mi zatemnilo a poslední co jsem slyšel bylo "To ti to kurva nebrzdí?!" řval muž kterému jsem pomohl na řidiče kamionu a ten mu odpověděl "Asi mi selhali brzdy. ZAVOLEJ ZÁCHRANKU VOLE!" Chtěl jsem odporovat ale nemohl jsem. Připadám si jako by jsem usínal.

Otevírám oči ale všechno vidím rozmazaně. Snažím se zaostřit zrak ale nejde to. Zkusil jsem na chvíli zavřít oči jestli mi to pomůže. Po tom co jsem je znovu otevřel už začínám rozeznávat některé tvary. Zrak se mi postupně zaostřuje. Počkat! Ale ne! Já jsem v nemocni! Jen to ne! Nesnáším nemocnice! Další co byl se mnou na pokoji ještě spal. Sestřičky byly tak hodné že mi věci co u mne našli nechali položené na nočním stolku vedle postele. Podíval jsem se na telefon. Super. Pavučinka. Koukám na hodiny a ono je 3:33 "Dneska jsem si přivstal" pomyslel jsem si. Chtěl jsem položit telefon zpět na noční stolek ale bolest mi projela celým tělem a já ho upustil na zem. Ten co spal vedle cosi zamumlal a spal dál. Chtěl jsem se postavit a zvednout ho. Ale sotva co jsem se postavil na nohy tak jsem cítil jako by jsem šlápl na miliony hřebíků a několik dlouhých co se mi zabodli až do srdce. Ta bolest mne srazila na zem. Ležel jsem na té zemi asi 10 minut dokud jsem se na 6. pokus nevyškrábal zpět do postele. "Ještě že mne nevidí má milovaná Lucy." řekl jsem si v hlavě a četl si povídky na wattpadu. Znovu jsem usnul asi v půl šesté. Po chvíli jsem se probudil a viděl že můj spolubydlící je taky vzhůru. "Čau!" řekl mi a já pozdrav opětoval "Ehm.. Ahoj." Představili jsme se a naklonili se z postelí aby jsem si mohli podat ruce. Seznámili jsme se a povídali jsme si až do odpoledne kdy nás vyrušil doktor "Vše v pořádku pánové?" "Jistě" odpověděli jsme a já ještě dodal "Lepší by to bylo být doma." doktor se nad tím pobaveně usmál a odešel. Najednou mi na mobilu cinknul Messenger. Lucy mi napsala "Ahoj zlato. Tak v kolik a kde se sejdeme dnes." nechtěl jsem aby věděla že jsem v nemocnici tak jsem jí odpověděl "Ahoj lásko. Promiň není mi dobře. Dnes raději zůstanu doma aby jsem tě nenakazil." bylo mi vážně hodně líto jí lhát ale nechtěl jsem aby mne takhle viděla. Aby mne viděla v nemocnici ještě s modřinami a krvavými šrámy. "Můžu aspoň přijít k tobě domů a opečovávat si tě?" napsala. Lucy jak já tě miluji "To je dobré zlatíčko. Nechci tě nakazit." Zbytek dne ubíhal díky mému spolubydlícímu vcelku rychle. Den na to mi Lucy napsala to samé a já měl tu samou výmluvu. Takže opět jsme se neviděli. Super. Kdyby jsem se aspoň stihl uhnout tak jsem jí teď mohl svírat v náručí a líbat jí místo tohodle. Třetí den mi Lucy napsala to samé a já měl opět tu samou výmluvu. Když najednou Lucy napsala "Jo? Tak se připrav že otevřu dveře za 3.... 2... 1..." Sotva mi ta zpráva přišla tak se otevřeli dveře od našeho pokoje a uprostřed nich stála Lucy. "Lásko?! Co tu děláš?" Postavil jsem se že jí půjdu obejmout. Sice jsem kulhal ale došel jsem až k ní a objal jí. Málem mne za to zabila ale stálo mi to za to. Po tom co jsme se pustili z obětí Lucy mi vlepila facku. "Já vím. Neměl jsem ti lhát. Ale nechtěl jsem aby jsi se o mne bála." Ještě jsme se chvíli dohadovali až mi došla jedna věc. Spolubydlící byl stále v místnosti. Představil jsem ty dva snažil se dostat opět do postele. Lucy si toho všimla a okamžitě vystartovala mi jít na pomoc. Společnými silami jsme se dostali k posteli. Řekl jsem si že ikdyž mne samotnému je na nic tak že budu ze sebe dělat šaška. Podíval jsem se na spolubydlícího a řekl "Hele! Co mi na ní koukáš! Ta je moje a nikdy jí nikomu nedám a ani nepůjčím!" Oba dva se zasmáli a Lucy se ke mne přitulila. Společně jsme si lehli do postele a několik hodin si povídali a tulili se k sobě. Když už Lucy musela odjet rozloučili jsme se pořádným polibkem. Nechtěl jsem jí pouštět ale bohužel jsem musel. Asi hodinu po tom co odešla tak jsem dostal spásný nápad. Zavolal jsem sestru. Když se mne ptala co potřebuji odpověděl jsem jí "Chci podepsat revers! Nic proti vám ale já nemocnice nemusím." Sestra se za chvíli vrátila s papírem a dovolila mi tady aspoň ještě přespat ať domů nejedu za tmy. Samozřejmě že Lucy se o ničem nedozvěděla a chtěl jsem jí překvapit až se zítra uvidíme.

Dnes jedu domů. Konečně! Lucy zrovna přišla na ranní návštěvu. Když chtěla odejít na oběd vcelku jí překvapilo že jsem oblečený k odchodu a jdu s ní. "Co si myslíš že děláš?" zeptala se mne. "Odcházím lásko." a ukázal jsem jí ofocený list podepsaného reversu. Její pohled mne propaloval ale hlavně že jsem mohl vidět ta její očka. "Tak čus kámo! Někdy si napíšeme." rozloučil jsem se s teď už bývalým spolubydlícím.