Demon

3.

,,Kam půjdeme?" Zeptal se mě ten malý skřet a já se musel zhluboka nadechnout. ,,Neříkal jsem ti, abys měl držet pusu, že na tebe nemám náladu?" Položil jsem mu řečnickou otázku a dál pokračoval cestou, která vedla do Zeleného lesa, ve kterém se vyskytují různé úlomky anomálií, které dokáži lovce přemístit na jiné místo. Už teď mě mrzí, že démony také může přemístit.

,,Ano, to sice ano, ale odmítám být potichu celou cestu bez vysvětlení. Nic jsem ti neudělal, ale přesto jsi chladný, jako kousek ledu." Vytkl mi. Lehce jsem natočil hlavu na stranu, abych mu viděl do obličeje. ,,Tak si zvykej, protože takový já jsem a nehodlám se kvůli tobě měnit na hodného chlapečka." Prsknu naštvaně a po chvíli svůj pohled opět namířím na polní cestu.

,,K Felixovi ses ale choval přímo ukázkově." Zamumlá si, nejspíše pro sebe, ale já ho i přesto slyšel. ,,Felix je jediný, který si to zaslouží, nikdy se mu nevyrovnáš, tak drž už hubu nebo tě tu nechám." Snažil jsem se mluvit normálním tónem a nezačít opět křičet. ,,Miluješ ho?" Tahle otázka mě donutila se zastavit. Prudce jsem se otočil a chytil ho za límec jeho trika.

,,Vypadám na to, že mám v oblibě muže nebo co!?" Už mi bylo jedno, že nás kdokoliv může slyšet, že kdokoliv může vidět mě, velkolepého lovce, který drží pod krkem démona. Ono se to nesmí, ale teď mi jsou pravidla jinde. Yuno na mě vykulí oči. ,,Jen jsem se ptal nebylo to myšlené zle, tak prosím pusť mě, nemám náladu na tohle divadlo." Zavrčí, ale jakmile zjistil, že ho nemám v plánu pustit, prostě se vypařil a objevil se za mnou.

Ruku jsem si dal podél těla a vydal se opět na cestu. ,,Nesnáším tě." Řeknu a dál si ho už nevšímal. ,,Ach jo, Adame, kdybych věděl, že jsi tak nepříjemný, vůbec bych se k tobě nehlásil." Začal mumlat. Přidal jsem do kroku, pokud chce zůstat se mnou, ať přidá nebo ať se snaží něco dělat. ,,Jsem zvědavý, až potkáme monstrum, jestli budeš schopný mi pomoci nebo utečeš jako pes s ocasem mezi nohama."

,,Jistě že tě budu chránit vlastním tělem." Odpověděl pohotově a podíval se na mě. Musel jsem se uchechtnout. ,,To je tak asi vše, co umíš, že?" Zeptal jsem se a opět se na něho podíval. ,,Nemyslím si, umím toho dost, byl jsem nejlepší." Řekl hrdě. ,,To se ti ale zdálo ne?" Posměvačně jsem ho probodl pohledem. On však jen nafoukl tváře a tvářil se uraženě.

Po hodině cesty jsme konečně došli do Zeleného lesa. Všude kolem poletovali pestrobarevní motýli. Musel jsem zadržet dech, bylo to tu kouzelné, rozhlédl jsem se kolem sebe. Pohledem jsem se zastavil na Yunovi, který měl před sebou nataženou dlaň, na které sedělo hned několik krásně zbarvených motýlů. Nerad jsem si to přiznával, ale byl rozkošný.

Jakmile jsem si ale uvědomil, co jsem si myslel, jsem prudce zavrtěl hlavou. ,,Hraješ si na Sněhurku, nebo jdeme najít anomálii?" Zeptal jsem se nepříjemně. Yuno ke mně natočil hlavu a dal jí lehce na stranu. Pousmál se a já byl v koncích. Motýli kolem něho létali a on lehce přivřel oči. ,,Když zavřeš oči, ucítíš lehkou magii, která plave kolem tebe, teď jsi ale bohužel zaslepený, což mě překvapuje, protože bys měl být špičkově vycvičený." Řekl stále s úsměvem na tváři.

Nechápal jsem ho,  jeho poznámka nebyla provokativní. Spíše byla udivená, asi sám nepochopil, jak je to možné. Povzdechl jsem si, nechtěl jsem si to přiznat, ale měl pravdu. Měl bych se začít soustředit. Proto jsem ihned zavřel oči a natáhl před sebe ruce. Dříve nás učili, jak někteří motýli dokáží předat niť magie, která nás zavede k anomálii. 

Cítil jsem na dlani lehký dotek, avšak na motýla to bylo moc velké. Proto jsem donutil otevřít oči. Musel jsem se ale ihned zamračit, když jsem viděl jeho obličej. ,, Ale prosím tebe, když jsi uvolněný, sluší ti to více." Mlaskl nespokojeně. ,,Co ti je do toho, jak se mám tvářit?" Prskl jsem, až se kolem motýli rozletěli do stran. ,,Nebuď nepříjemný nebo se už nikam nedostaneme. Řekl s lehkým zamračením.

,,Tak když jsi tak chytrý, tak mě zaveď  k té anomálii." Zavrčel jsem a cukl tak s dlaní, abychom se už nedotýkali. ,,Jistě, jen jsem chtěl, abys to udělal ty, byla by sranda, ale jak jsem si stihl všimnout, s tebou sranda opravdu nebude." Zamručel a vydal se mě neznámým směrem. ,,To jsi mi nemohl říct dřív, než jsem ze sebe dělal šaška?" Zavrčel jsem. Jako odpověď jsem pouze slyšel tichý smích. ,,Zabiju tě." Vztek mě opět začal ovládat.

,,Ale jistě, taky tě miluju, Adámku." Opět ten jeho příšerný smích. ,,Směješ se jako dítě, tak prosím přestaň." Cítil jsem, jak mi začalo cukat obočí. ,,Ale jistě, Adámek nám prosím, toho bych si měl vážit." Nemohl jsem přeslechnout jeho pobavený tón hlasu. ,,Já tě tam opravdu nechám chcípnout. ,,To nejde Adame, maximálně pokud bych se pro tebe neobětoval, což se nestane."

Došli jsme k jasně svítící anomálii. Yuno se zastavil a lehce se zamračil. ,,Adame, najdeme jinou, tahle je plná bolesti a strachu, to není dobrý pro začátek, pokud jsme ještě nikde nebyli a nemohli zjistit, jak jsme sehraní v boji." Vydechl  a prohrábl si své bílé vlasy. ,,Nebuď posera Yuno, sám víš, že nebudeme sehraní nikdy, tak prosím tebe, uklidni se. Oni nás potřebují, pokud tam je strach a bolest, bude to něco vážného." Řekl jsem a přiblížil se k anomálii.

,,Sakra Adame, copak chceš zemřít hned první den, kdy se z tebe stal lovec? Copak nepřemýšlíš? Však ani nevíš, jak bojuješ v terénu a kde máš zbraň, copak chceš bojovat holýma rukama?" Zeptal se, šel z něho cítit strach, ale to mě nepřekvapuje, je to přeci Yuno. Ten se bojí všeho. ,,Tak mi nějakou zbraň vykouzli, ne? K čemu tě jinak mám?" Zeptám se s úšklebkem.

Yuno se na mě díval, jako na blázna. ,,Copak jsi úplně zešílel?" Zašeptal a prohlédl si mě. ,,No tak sakra, promysli si to. Nejsme schopni jít hned na tak silnou akci. To prostě nejde." Vydechl. Chytil jsem ho za paži. ,,Já jsem se Yuno rozhodl, jdeme jim pomoct." Řekl jsem jakkoliv bez strachu a skočil i s Yunem do anomálie, která se za námi zavřela.

Tak a máme tu další díl, děkuji za přečtení! <3