Demon

7.

Chvilku mi to trvalo, než jsem si vůbec uvědomil, co jsem právě udělal. Silně jsem ho chytil za ramena a odtrhl ho od sebe. "Kurva drát!" Chytil jsem se za hlavu, oči rozšířené. Cítil jsem, jak mi srdce hluboce tluče do hrudníku. "Do prdele!" Znovu jsem si zanadával. Yuno se na mě díval se strachem. "Adame" snažil se mě uklidnit jeho dotykem na mém rameni.

"Nešahej na mě kurva!" Podíval jsem se mu do očí, čiřila ze mě čistá nenávist. "Jak já nesnáším tenhle vedlejší efekt, já nejsem magor, abych se líbal s démonem, do prdele." Musel jsem vstát, chodil jsem ze strany na stranu, snažil jsem se uklidnit. I když hluboko v sobě jsem věděl, že to není chyba Yuna, musel jsem na něj křičet. Musel jsem si vylít ten vztek, vztek za to, jak jsem slabý. Tímhle tempem zemřu ještě rychleji, než se rozkoukám.

"Adame" jeho tichý hlas si ke mně našel cestu. Otočím se na něj, čekající, co z něho vypadne. "V první řadě by ses měl uklidnit, nemyslíš?" Při jeho slov vstal. Založil si ruce na hrudi a hluboce se mi podíval do očí. "Není to ničí chyba, že efekt toho monstra na tebe začal působit" mluvil na mě stále v klidu. Snažil se mě uklidnit, ale mě to snad ještě více naštvalo. "Yuno, poslouchej, okej? Já ti děkuju, že jsi mě zachránil, ale to, aby si zneužil vedlejší efekt je dost podvraťácké." Řekl jsem mu již v klidu. Prohrábl jsem si své stále mokré vlasy.

"To snad nemyslíš vážně" začal se Yuno rozčilovat. "Jak jako zneužít? Myslíš si, že strašně moc toužím políbit tvé studené rty? Myslíš si, že bych začal mít něco s člověkem? Nebo dokonce s někým, který nedokáže ocenit ani to, že po tom všem jsem stále s ním v kontaktu!?" Rozhodil ruce do stra, nevěřícně se na mě díval. "Na démony ten efekt poblouznění funguje taky a jen tak mimochodem, ženy mě přitahují více" zašeptal a poté se podíval do strany.

Modrá krev mu stékala po zraněném rameni. Všiml jsem si, že tomu moc nevěnuje pozornost, ale co jsem já? Sluha? Nebo dokonce chůva, abych mu říkal, ať si to ošetří? "Tche" bylo jediné, co odešlo z mých rtů. Neměl jsem sílu se s ním hádat. Neměl jsem sílu na nic. Byl jsem unavený, zmatený a nasraný. Beze slova jsem se rozešel pryč, věděl jsem, že jako pejsek půjde za mnou, proč by mě přeci opouštěl, je to démon, který se u mě zjevil v mých osmnácti letech, proč by také mizel, že?

Nepřekvapovalo mě, že jsem za sebou slyšel kroky, věděl jsem, že to je Yuno. "Proč jsi tak chladný?" Jeho hlas mi nahnal husí kůži. "Co tě to zajímá, takový jsem byl vždycky" odsekl jsem mu, neměl jsem náladu si s ním povídat. "A nemluv na mě, jak kdybychom byli přátelé, jsi jen otravný démon, který neumí ani pořádně bojovat." Zavrčel jsem. Yuno se uchechtl "jistě a proto jsem ti dneska zachránil život." Jeho hlas zněl pobaveně.

Otočil jsem se a chytil ho za límec, hluboce jsem se mu podíval do těch šedých očí. "Poslouchej mě, ty malý sráči" začal jsem svůj proslov. "Jsi úplně k hovno, vůbec nechápu, jak můžeš být z tak kurevsky dobré rodiny. Jsi jsem malý čokl, který za mnou chodí jak ocas. Nesnáším tě, tak na mě prosím už nemluv, dokaď to nebude nezbytně nutné, díky." Yunovi se rozšířily oči, avšak neřekl mi na to nic. Po chvilce jsem mu pustil límec a rozešel se po cestě, která vedla do Carmelu. "Potřebuju bar, nebo krčmu, cokoliv, kde se opiju a zapomenu na to, co se dneska stalo." Zamumlal jsem si spíše pro sebe.

Zbytek cesty jsme mezi sebou neprohodili ani slovo, díky bohu za to...