Demon

6.

Ctil jsem, jak mi monstrum zatlačilo na hlavu, abych se potopil. Nestihl jsem se ani nadechnout, jak to bylo vše rychlé. Vylekaně jsem natáhl ruce nad hlavu a snažil se vyprostit, ovšem mi to bylo k ničemu. Průhledná voda obklopila mé tělo. Díval jsem se kolem a snažil se neudusit.

Ovšem to bylo velice těžké. Monstrum mě drželo a pomalu táhlo ke dnu. Nechápal jsem, jak jsem mohl být takový idiot. Proč jsem k němu jen šel? Byl jsem na sebe naštvaný, protože kdybych byl chladný k Yunovi furt, nic by se z toho nestalo. Nemusel bych být teď pod vodou.

V hloubi své duše jsem se ale modlil, aby mě Yuno opět zachránil. Nechtěl jsem umřít. Nechtěl jsem umřít bez lásky, bez rodiny a bez přátel. Chtěl jsem vidět západy a východy slunce. Možná se i změnit a být veselý. Panika mě pohlcovala a já začal zavírat své temné oči. Mé tělo začalo ochabovat. 

Proč by mi měl vlastně Yuno pomoci, když jsem mu několikrát ublížil a to ne jen slovně. Byl jsem takový idiot. Má mysl se začala zatemňovat.  Najednou jsem cítil šílený tlak u plic. Chytl jsem se za krk a prudce otevřel oči, začal jsem se zmítat bolestí. Automaticky jsem otevřel ústa a snažil se nadechnout, ale žádný vzduch se do mých plic nedostal jen voda. 

Pak se ale ozvala silná rána a záblesk. Dvě drobné paže mě vytáhly na pevnou zem.  Ovšem to jsem již nevnímal, bylo mi zle, chtělo se mi zvracet a umřít. ,,Adame!" Slyšel jsem z dálky hlas, ale začal se ještě více vzdalovat. ,,Adame, ty idiote, vstávej!" Hlas byl zoufalý až smutný. 

Nejspíše Yunovi ruce se objevily na mé hrudi a začal mi dávat první pomoc. Ovšem já nebyl i tak schopný se nadechnout. Jeho drobounké prsty mi ucpaly nos a druhá ruka mi otevřela ústa. Několikrát mi vdechl vzduch do plic a opět začal masírovat. Nedokázal jsem vydržet ten tlak a proto jsem se přetočil na bok a vypustil ze svých úst vodu.

Kašlal jsem a široce otevřel oči, zvracel jsem vodu a držel se křečovitě za břicho. Pálivá bolest se mi roznášela po plicích. ,,Ty idiote!" Křičel na mě stále Yuno. Po pěti ukrutných minutách se to zlepšilo. Pomalu jsem se posadil a podíval se na Yuna. Brečel.

Mé srdce jako by se zastavilo. Upřeně jsem se na něho díval a nemohl uvěřit svým očím. On brečel kvůli mně. Já stál někomu za slzy. Opatrně jsem k němu natáhl ruku a lehce ho pohladil po tváři. Měl jí vlhkou od slaných kapiček a celkově byl díky mně promoklý. 

To on tedy za mnou skočil a opět mě zachránil. Jsem mu tolik dlužný. Opět jsem zakašlal a sykl nad bolestí. ,,Nenamáhej se, ještě by sis ublížil." Zašeptal a přitiskl svou tvář více na mojí dlaň. Upřeně se na mě díval a šlo poznat, že už není tak vyplašený. Byl jsem jako omámený. Nedokázal jsem být na něho hnusný.

Cítil jsem se uvnitř sobě tak nějak šťastný. Sám jsem ani nevěděl proč, možná jsem jen trochu přitopený, jinak si to nedokážu vysvětlit. Lehce jsem mu pohladil tvář. Yuno se na mě díval zmateně, ale nijak neprotestoval, asi nechtěl kazit tuhle atmosféru, která pro mě byla velice nezvyklá. Lehce se pousmál a zavřel oči. Jeho zrychlený dech se zklidnil.

,,Tohle už nikdy nedělej, prosím, nerad bych kvůli tobě dostal infarkt." Lehce se zasmál a opět otevřel své nevinné očka. Jeho drobná ruka se ocitla na mé a jemně jí pohladil. Ani jsem si neuvědomil červeň, která se mi ihned dostala do tváří. ,,Myslím, že tě budu muset topit častěji, takovýjsi strašně roztomilý." Zasmál se pobaveně.

,,Zkazil jsi to." Zamručel jsem nespokojeně a odtáhl jsem ruku od jeho tváře. Ovšem jeho úsměv se vytratil a chytil se za rameno. Až teď jsem si všiml, že z jeho ramene teče modrá krev. ,,Ta je tvá?" Zeptal jsem se a lehce jsem mu odhrnul rukáv. ,,To nic není." Šeptl a podíval se na své zranění.

,,Sám víš, že se mi to zahojí za den, není se čeho obávat, to ty jsi tady umřel." Opět to zašeptal a sklopil pohled. Musel jsem si povzdechnout. ,,Hlavně si to nedávej za chybu, ano?" Zeptám se ho a pohladím ho po vlasech. Z jeho strany se ozval ale smích. ,,Byla to má chyba, kdybych to jen nechal být, nic by se nestalo Adame, nemusel bys umřít."

Jeho hlas byl zoufalý, ale já se na něho musel usmát. ,,Já ale mrtvý nejsem, koukej." Řekl jsem pobaveně a cvrnkl jsem ho do nosu. On se zachichotal, dříve by mi to vadilo, ale teď mi přišel opravdu rozkošný. ,,Jsem tak rád, že jsi přežil." Vydechl najednou. Nestihl jsem ani odpovědět, a už jsem byl schovaný v jeho náručí.

,,A to díky tobě, to ty jsi mě opět zachránil a já jsem ti dlužný." Usmál jsem se a více si ho přitáhl do náručí. Jeho tělo bylo studené, stejně jako to moje. ,,Opovaž se onemocnět." Popíchl jsem ho a on jen nespokojeně zamručel. ,,Bylo by to díky tobě."  ,,Tche, jistě." Musel jsem se zasmát, po tomto činu jsem se ale zarazil.

,,Jsi jako nový člověk, Adame." Yuno se na mě usmíval, byl tak rozkošný. Nechápavě jsem na něho zamrkal. ,,Sluší ti to více, než kdyby jsi byl starý bručoun." Zasmál se. Tentokrát to byl ale on, kdo mě pohladil po tváři. I když jeho tělo bylo studené, jeho ruce byly zvláštně teplé. Stále jsem ho držel v objetí a lehce mu začal hladit záda. 

,,Je to divný." Zašeptal jsem. Yuno stáhl svou ruku a naklonil hlavu na stranu. ,,Není to divné, je to pro tebe jen nové." Odpověděl mi, jako kdybych byl malé dítě. Opět na mě hodil ten rozkošný úsměv. Jako kdybych se přestal ovládat jsem ho opět pohladil po tváři a vlasy, které mu padaly do obličeje jsem mu dal za ucho.

,,Děkuju." Zašeptal jsem a lehce jsem se k němu naklonil. Yuno vytřeštil lehce oči, ale jinak žádná negativní reakce nebyla. Proto jsem to bral jako povolení a lehce spojil naše rty v jedny. V břiše jsem měl zvláštní pocity, příjemné a při tom zvláštní, přivřel jsem své oči a začal rty pohybovat.

Máme tu další dílek <3