Sɪɴғᴜʟ Pᴀꜱᴛ [Mᴀʀᴄᴜꜱ&Mᴀʀᴛɪɴᴜꜱ CZ]

1⚓

Amalie    [: Amalí :]

,,Tak pojď," povzdechl si ředitel, když otevřel dveře a spatřil na chodbě sedět právě mě. Neochotně jsem se zvedla a vešla do jeho kanceláře. Automaticky jsem se hned posadila na jednu z volných židlí před jeho pracovním stolem. Když i on zaujal své místo, lokty si položil na stůl, proplétajíc si prsty obou svých rukou. ,,Tak co to je tontokrát?"

Protočila jsem očima. ,,Madam Flotwicková zřejmě nedokáže respektovat názory ostatních."

,,Řekl bych, že spíš záleží na tom, jaké ty názory jsou a na způsobu, jakým jí je prodáváš," upřel na mě své sytě modré oči. Za tlustými skly jeho kruhových brýlí byli až nezvykle velké. ,,O čem jsi protestovala tentokrát?"

,,Nebyl to protest, pane řediteli," zavrtěla jsem hlavou, ,,jen jsem ji vysvětlila, že jisté věci, jenž nás v hodinách společenských věd učí, nejsou ani zdaleka takové, jak je líčí."

,,Už jsem tě několikrát prosil, aby sis podobné vysvětlování buďto odpustila a nebo se alespoň snažila mluvit klidně a nezačala se se slečnou Flotwickovou hned hádat," svraštil své tlusté obočí, nespokojeně vrtíc hlavou. ,,Chápu, že mluvíš ze zkušeností a snažíš se dosáhnout jakési spravedlnosti, avšak tahle cesta nemá cíl, má drahá."

,,Podívejte," naklonila jsem se blíž k němu, ,,po každý, co sem přijdu, je to stejný. Zeptáte se mě, co jsem udělala, já vám nuceně odpovím, vy se mi zase na oplátku snažíte promluvit do duše, i když víte, že to na mě nijak nezabere, a pak mě prostě propustíte. Tak co, kdybychom vypustili ty vaše kecy a já bych mohla v klidu odejít na pokoj?"

,,Holka, holka," zavrtěl hlavou, pokládajíc se hlouběji do své kožené kancelářské židle. ,,Něco ti povím. Když jsi sem do mojí kanceláře přišla poprvé, myslel jsem si, že jsi tichá, stydlivá dívenka, co je vystrašená z toho, co udělala a jaké to má následky. Tehdy bych vůbec neřekl, že se z tebe vyklube nezkrotná rebelka, kterou ve své kanceláři uvidím téměř každý den."

,,Lidi se mění," odsekla jsem s pokrčením ramen.

,,Ale vždycky k tomu mají nějaký důvod," přikývl, ,,Amalie, co se stalo, že jsi najednou taková nepřístupná?"

Uchechtla jsem se. ,,Jsem zavřená v pasťáku, dokonce i víte, proč, a ještě se divíte?"

,,Pamatuješ, co jsi kdysi řekla té sociální pracovnici, co tě sem přivedla?" tázavě pozvedl obočí. Bylo mu jasné, že z mojí strany se odpovědi nedočká, tak pokračovat sám: ,,Pronesla jsi, a teď cituji,  'Nebojte se, já tady stejně dlouho nezůstanu, udělám všechno pro to, abych se odsud co nejdřív dostala'."

,,No a co má být?" předstírala jsem očividný nezájem.

,,Ale zatím si svůj pobyt jen prodlužuješ," dokončil myšlenku. Zůstala jsem zaraženě hledět na rýhu ve stole. Ano, má pravdu. Dokonce si moc dobře uvědomuji, že svým chováním si situaci jen zhoršuji, ale nehodlám mu tady vykládat, že z velké části za to může jeden vypatlaný blonďák. Stačilo pár jeho útoků na mou osobu - ať už slovních nebo fyzických - a probudil se ve mně známý reflex. Začala jsem se samozřejmě bránit, čímž jsem mezi námi dvěma vyvolala neusmiřitelnou válku.

,,Dobrá," přikývl nakonec, ,,můžeš jít."

Urychleně jsem se zvedla a vydala se ke dveřím. Myslela jsem, že mě trefí, když jsem je otevřela a za nimi stál on. Stačila jedna jediná vteřina, během které mě jeho temně hnědé oči rozeznaly a téměř hned začaly vraždit svým pohledem.

Rychle jsem si prohlédla jeho tvář, na níž měl čerstvé škrábance a modřiny. Pravý koutek rtů měl nepěkně natržený, což ho taky nejspíš dost bolelo.

,,Páni, Gunnarsene, kdo ti tak upravil fasádu?!" zhrozila jsem se. ,,Řekni mi jeho jméno, ať mu můžu jít předat výhru."

,,Nemusíš se obtěžovat, Teiglandová," ušklíbl se, ,,ten o amatérský šlapky nestojí."

,,Idiote..." odfrkla jsem si.

,,Krávo..." oplatil mi.

,,Tvrdohlavej kokote..."

,,Dětinská blbko..."

,,Nafr..."

,,Tak to by stačilo!" přerušil naše dohadování ředitel. ,,Marcusi, ke mně do kanceláře.  Amalie, na pokoj. Za pět minut zkontroluju záznamy z kamer a nepřej si mě, jestli na nich neuvidím, jak zalézáš do pokoje."

Něco jsem si zamumlala pod nosem, ale bez dalších okolků se vydala do svojí ložnice. Když jsem se dostala dovnitř, s úlevou jsem zjistila, že mé dvě spolubydlící ještě nedorazily z vyučování. Což bylo svým způsobem dobře. Když jste na takovémhle místě, nemůžete předpokládat, že by jste si zde našli kamarády. Většinou to jsou prostě jenom lidi, s kterými jste na pokoji nebo chodíte na hodiny. Navzájem o druhých moc nevíte. Ani, kvůli čemu zde vlastně jsou. Jen ti nejznámější zde mají svou pověst. Kromě Gunnarsena. Toho zde zná sice každý, nikdo však neví, proč tu ve skutečnosti trčí. Někdo říká, že je to prostě blázen, jiný, že prodával drogy, dokonce jsem slyšela i názory, že někoho zabil.

A pak jsem tu já. Mám tu celkem slušnou autoritu. Všichni o mně ví, že jsem sakra dobrá zlodejka. Potvrdila jsem jim to i tím, že se mi již několikrát povedlo ukrást vyučujícím notes a přepsat si známky. Ale nikdo z lidí v tomto ústavu nezná celou pravdu...

Tákže 💖
Doufám, že se vám první kapitola líbila 🤞
Jinak co vy a vysvědčení? Jak jste dopadli? 🤨
Já osobně mám teda tři dvojky a jednu trojku 😑 ale tak co... fyzika mi v životě absolutně k ničemu nebude, tak neznám důvod, proč bych ji měla řešit 🤫😂
No, jinak si nezapomeňte užít zítřejší prázdniny 😘💕
No nic, tak tedy dobrou noc 💛😴
Liebe euch 💕🌹