Sɪɴғᴜʟ Pᴀꜱᴛ [Mᴀʀᴄᴜꜱ&Mᴀʀᴛɪɴᴜꜱ CZ]

21⚓

Amalie         [: Amalí :]

,,Je to úplně jednoduché," prohodil ke mně vyšší štíhlý muž kolem čtyřicítky, jemuž jeho tmavě kaštanové vlasy spadaly do obličeje. Představil se mi jako Paul. ,,Pracuješ šest hodin. Kolik za tu dobu naškrábeš brambor, taková bude tvoje odměna. Ve dvanáct máš právo na půl hodinu pauzy na oběd. Pokud ji využiješ nebo ne je čistě na tobě. O pití si řekni číšníkovi a kdyby jsi potřebovala cokoliv jiného, šéfkuchař je ti k dispozici."

,,Dobře, děkuji," chápavě jsem přikývla s pohledem upřeným na hromadu brambor, snad ještě vyšší, než jsem já sama.

,,Okay," vypadal, že už se chystá k odchodu, ale na poslední chvíli se zarazil a věnoval mi ještě jeden pohled. ,,Jak, že jsi říkala, že se jmenuješ?"

,,A... Grace, mé jméno je Grace," polkla jsem knedlík, jež mi uvízl v krku a očima radši co nejrychleji uhla bokem.

Přikývl a bez dalších řečí se vypařil. Oddechla jsem si, že první krok jsem zvládla teoreticky na jedničku. Prakticky jsem se sama sebe radši ani nepokoušela ohodnotit.

Přistoupila jsem blíž k hromadě brambor, vzala si jeden do ruky a krátce si ho prohlédla. Nezbývalo holt nic jiného. Přisunula jsem si blíž malý dřevěný stolek a jak nejvíce to bylo možné, tak se na něm pohodlně uvelebila. Nebylo času nazbyt. Dneska jsem musela pracovat na plný výkon.

*

,,Holka, ty se nezdáš," spadla Paulovi čelist, kdyžsi prohlédl moji šestihodinovou práci. ,,Musím říct, že ještě jsem tady neměl nikoho, kdo by toho hned za první den tolik udělal."

,,Ehm, díky," pronesla jsem plná rozpaků. Promnula jsem si prsty na rukou, na nichž se mi díky vydatnému škrábání brambor udělaly bolestivé puchýře. Mnohé už stačily i samy od sebe prasknout a zarudnout.

,,Dobře, pojď za mnou," pobídl mě, ,,za dnešek si fakt tu vodměnu zasloužíš."

Mírně jsem se na něj usmála, ale to už mířil dopředu k pokladně. Následovala jsem ho jako poslušný pejsek, tešící se, že dostane nějakou malou dobrůtku. Mojí dobrůtkou byly norské koruny, jež Paul vytáhl z pokladny a začal je počítat.

,,Myslím si, že na dvě stovky máš rozhodně nárok," pousmál se a vložil mi do rukou několik papírových bankovek.
(200 NOK = cca 500 CZK)

S úsměvem na tváři jsem mu poděkovala a hned se domluvila na další směnu. Pak už jsem se jen rozloučila a vyběhla ven na ulici. K hrudi jsem si tiskla bílou obálku s mojí první výplatou. Krátce jsem se zastavila a upřela na ní oči. Toto jsou vůbec první peníze, které jsem vydělala poctivou prací a neukradla je. Jsou tak čisté, až se pomalu bojím, aby to nebyl jen obyčejný sen. Pro jistotu jsem se přece jen štípla do ramene a k mé velké úlevě zjistila, že tomu tak není.

,,Bože, Grace! Jsi úžasná!" s tlumeným výkřikem jsem si povyskočila. Tahle černovlasá holka se mi začínala zamlouvat čím dál tím víc.

V nedaleké lékárně jsem nakoupila některé léky, o kterých jsem byla přesvědčená, že je bude Marcus potřebovat. Lékárnice na mě zprvu koukala jak na půlmetrovou myš, když jsem se jí snažila vysvětlit příznaky nemoci, kterou můj "malý bráška" chytil hned po tom, co při hře se psem v parku zakopl a spadl do rybníku přímo mezi lekníny.

,,Mám strach, že by to klidně mohl mít zápal plic," podívala se na mě podezíravým pohledem. ,,Rozhodně by jste s ním měla zajít k doktorovi."

,,A nemohla by jste mi  na to dát jen nějaké prášky? On se doktorů strašně bojí," řekla jsem první blbost, která mě v danou chvíli napadla.

,,Bez receptu by to rozhodně nešlo, Mladá slečno," odsekla. ,,Navíc, pokud by se skutečně jednalo o zápal plic, chtělo by to mnohem víc než jen léky. Museli by ho hospitalizovat přímo na oddělení."

,,Vážně není jiná možnost?" povzdechla jsem si. To, co mi tady navrhovala, jsem rozhodně nemohla riskovat.

,,Pouze pokud by jste ho snad chtěla úmyslně zabít nebo doživotně poškodit," věnovala mi zamračený pohled. Bylo jí jasné, že tady něco nehraje, ale zřejmě se rozhodla to nijak víc neřešit.

,,Tak vám teda děkuji," špitla jsem a koupila jen něco proti horečce a kašli.

Cesta domů mi netrvala nijak dlouho. Spěchala jsem. To, že jsem ho tam nechala samotného mě celý den zevnitř sžíralo.

Jakmile jsem se dostala dovnitř chatrče, zamířila jsem do koupelny opět že sebe udělat Amalii. Ne, že by mi Grace vadila, avšak nechtěla jsem riskovat, že by byl Marcus schopný vnímat natolik, aby ji viděl.

V konvici jsem pak uvařila nový čaj. S hrnkem v jedné a krabičkou prášků v druhé ruce jsem se vydala k němu do pokoje.

Spal a jen z prvního pohledu mi bylo jasné, že má zase horečku. Přistoupila jsem k němu blíž a lehce s ním zatřásla, aby se probral. Na krátký moment rozevřel víčka a pohlédl na mě skleněnýma čokoládkama. Hned je však zase zavřel.

,,Kde jsi, kurva, byla?!" zachraptěl, ale jeho hlas zněl jakoby z dálky.

,,Říkala jsem ti, že budu pryč delší dobu," vyměnila jsem mu studený obklad na čele a dala mi napít čaje. ,,Přinesla jsem ti nějaké léky, po kterých by se ti snad mělo udělat lépe."

,,To jsi okradla nějakého businessmena nebo ses rovnou vloupala do lékárny?" bylo to myšleno pouze jako vtipná poznámka, ale přesto to uvnitř mě něco zasáhlo.

,,Vem si ji," podala jsem mu malou růžovou tabletu, ,,a doufej, že je to jen obyčejná chřipka a ne zápal plic."

Opět mi věnoval krátký pohled. ,,Zápal plic? Ty vole..."

,,Jo, přesně tak, Casanovo."

Mlčel a oči upíral do lustru. ,,A kdyby tomu tak bylo? Co by jsi dělala? Do nemocnice rozhodně nemůžeme ani páchnout."

,,Je mi líto, Marcusi," ani jsem nevnímala, jak moje ruka vklouzla do jeho horké dlaně, ,,ale umřít bych tě tu nenechala."

Ahoooj 🤗💗
Tak se nám to krátí, co 😑
Je to hodně špatný 😒
Kdo už se deptá tím, jak se zas bude muset šprtat na všechny ty testy a zkoušky 🙋🏻‍♀️
Tohle mi fakt chybělo 🙃🙃
No tak snad aspoň kapitola zvedla náladu 😇
Liebe euch 😘💋