Sɪɴғᴜʟ Pᴀꜱᴛ [Mᴀʀᴄᴜꜱ&Mᴀʀᴛɪɴᴜꜱ CZ]

30⚓

Amalie

Ráno mě probudila zima. Otřásla jsem se a chtěla se co nejblíže přitulit k Marcusovi pod peřinu. Ten v pokoji ale už nebyl. Místo na jeho straně postele bylo prázdné.

Chvíli jsem samu sebe nutila, abych vstala z vyhřátých peřin. Nakonec jsem nad sebou vyhrála, ale pouze pod podmínkou, že jsem si ze skříně ukradla jednu Macovu mikinu a hned se do ní celá zabalila. Když jsem pak do nosu nasála jeho vůni, ztuhla jsem na místě a musela si na chvíli sednout.

Co se to se mnou stalo?

Nenáviděla jsem Marcuse Gunnarsena od první chvíle, co jsem jej spatřila. A aby toho nebylo málo, bylo to oboustranné. Byli jsme jako kočka a pes. Jako Harry Potter a Lord Voldemort. Jako Tom a Jerry. A najednou jsem tu seděla v jeho ložnici, jeho mikině, po noci, kterou jsem celou strávila v jeho objetí. Netušila jsem, jestli si připadám víc hloupá nebo šílená.

Hlavou se mi stále honily myšlenky, že jsem mu teď tak dala do rukou nůž, který mi každou chvíli vrazí do zad.

Na druhou stranu jsme tu spolu žili už tak dlouho, že jsem místy měla pocit, jako bych ho znala skrz naskrz. Koneckonců, byl to on, kdo mi jako první odhalil scénář své minulosti. Přiznal se mi, co udělal, teda, spíš vlastně neudělal. A teď, i když zjistil, že jsem mu lhala, nechal si to v klidu vysvětlit. Vyslechl mě a pochopil.

Nejspíš bych přemýšlela dal, kdyby se neozval můj žaludek a nenaléhal, že nutně do sebe potřebuje něco dostat, aby správně fungoval.

Podle světa za oknem jsem odhadovala, že bude něco kolem desáté hodiny ráno. Dneska jsem v restauraci brala naštěstí až odpolední směnu, takže jsem nemusela nijak spěchat.

Cestou dolů do kuchyně jsem se stavila ještě u sebe v pokoji a natáhla si na nohy teplé ponožky. Rozcuchané vlasy jsem si stáhla do ledabylého ohonu a vydala se po schodech dolů.

Než jsem však vkročila do obýváku, zaslechla jsem útržky rozhovoru mezi dvojčaty. Zprvu jsem chtěla jen normálně vkročit dovnitř. Pam jsem však zaslechla své jméno a zarazila se. Bavili se o mně?

Věděla jsem, že bych neměla. Mohla jsem toho pak později i litovat. Přesto jsem se přikrčila na posledním schodu a téměř bez dechu naslouchala, o čem se ti dva spolu baví.

Marcus

,,Na, tady to máš," postavil jsem před Martinuse hrnek s čerstvě připravenou kávou a posadil se na gauč naproti něj. Tiše jsem sledoval svého bratra, jak se natáhl pro šálek a usrkl z něj horkého nápoje. Vyčkával jsem, kdy sám začne mluvit.

,,Jak dlouho, že jsme se to neviděli?" mírně se na mě usmál, jakmile se zabořil do druhého gauče, na němž seděl.

,,Netroufám si tipovat," pokrčil jsem rameny. Ve skutečnosti jsem to však věděl přesně. Rok a osm měsíců k tomu. Naposledy jsem část své rodiny viděl na své šestnácté narozeniny. A to s sebou nevzali ani malou Emmu. Při vzpomínce na jejo dětský úsměv jsem musel prudce zamrkat, abych zahnal slzy.

,,Podívej, všichni víme, že jsme asi udělali chybu..." povzdechl si a rukou si promnul zátylek. ,,Ale ve skutečnosti jsme na tebe pořád mysleli. Teda aspoň já. Všichni věříme, že jsi skutečně nevinný a že jsi prostě byl jen ve špatnou dobu na špatném místě."

Uchechtl jsem se. ,,Přišel jsi sem, aby jsi mi řekl, jak moc všichni litujete toho, že jste se na mě vykašlali? A jak najednou všichni věříte, že jsem nevinný?"

,,Hele, Macu..." zadíval se mi přímo do očí. ,,Nebudu chodit kolem horké kaše, jasný? Když nám volali, že jsi utekl, hned nám bylo jasné, kam jsi mohl zamířit. A jen, co jsem dostal příležitost, jsem se za tebou vydal. Naši chtěli taky, ale bylo by to až příliš nápadné. Mám tu pro tebe od nich dopis," přitáhl si k sobě svou koženou tašku a vytáhl z ní bílou obálku, kterou mi hned podal.