Dear diary

Úzkost

Původně jsem ani nechtěla psát o tomhle. Ale když jsem ležela na tý posteli a přemýšlela co napsat, napadl mě tenhle pocit. Ale teď zrovna né doslova, jen tak na mysl mi vyplynul.
U mě se vlastně projevuje tak nějak zvláště. Nebo spíš projevovala, i když jeden nikdy neví. No, prostě jsem nevěděla. A to vůbec nic. Jestli chci jíst, spát, brečet, plavat, kreslit, poslouchat, co si chci vzít, kam chci jet, neměla jsem sny ale věděla jsem že potřebuji obejmout. Nutně. A vždycky tenhle pocit přišel v tak zvláštní chvíli. Před prázdninama, před Vánoci, před týdnem. Někdy trval dva dny, jindy týden. A bylo to.... no STRAŠNÝ. Deptajicí, vysilující a nepříjemné zároveň. A bolelo to, hodně. Ráno vztaneš s kruhama pod očima a unaveným výrazem, nemáš hlad a nejradši by si se zahrabal/a. Je ti špatně a chceš zmizet. Měla sem jedno období kdy to trvalo dlouho, měsíce, sice nárazově, ale dlouho. A tenkrát se do mě za to naváželi a dělali si z toho srandu, což člověku nepřidá. Ale tam bych se nevracela. I když bych se nazvala sluníčkářem a optimistou, tak tomu tak není vždy. Ale to je normální ne ? 
Mám takovou zvláštní vlastnost, že nechci brečet před lidma. A tak to dusím v sobě. A jednou to pak prostě praskne a jde to ven. Všechno. Kompletně. Sedíš za tmy na posteli, brečíš a tak moc chceš obejmout. Zařvat do světa že taky nejsi ok. Že se cítiš ošklivá, máš pocit že tě nikdo nemá rád a že tu nechceš být. Že nechceš aby tě soudili, děti, lidi, společnost. Že chceš zmizet a nebýt. Na chvíli. Taky máš pocit že jsi sám, na všechno. Že si prostě jedinej člověk kterému se nedaří. Ale ty nechceš být ten depkař. A tak to schováváš, před všemi a před vším. Jeden falešný úsměv a jede se dál ne?
A teď ti chci říct jednu věc. Nejsi na to sám. Já vím co je to za pocit. Deprese, strach, smutek, prázdnota, samota. Ale nejsi na to sám. Vždycky tu pro tebe někdo je. A když ho/jí tak moc chceš obejmout, udělej to a ser na všechno a na všechny. Když máš tu možnost udělej to jo ❤️