On celý tenhle trip vznikl totiž hodě spontálně. No ale všechno popořadě jo, aby jste to pochopili
Začneme v září, kdy naše škola každoročně vypisuje dva zájezdy na další rok. A tenhle mě hodně zaujal. Přišla jsem s tím domu a zdálo se to jako skvělý nápad, podepsali jsme přihlášku a já že jí jako odevzdám. No a najednou jsem si to rozmyslela, neměl jet nikdo z mých dobrých kamarádů a já se prostě tenkrát necítila na to, jet jakože sama. A tak jsem nic neodevzdala, doma jsem řeka že jsem si to rozmyslela a prostě se smířila s tím že někdy jindy no. Školní rok začal, já se věnovala škole, tanci, kamarádům, plavání a zapomněla na to. Skončil školní rok, my s našima odjeli na tři týdny obytňákem do Rumunska a tam mi to zase začalo vrtat hlavou. Po cestě domů, v letadle, abych stihla svůj milovaný tábor jsem si říkala že jsem jí přeci jen měla odevzdat, ale stalo se a určitě to mělo nějaký důvod, protože já na takovýhle věci totiž docela věřím. A tak jsem zase zapomněla. Na táboře na to nebyl čas, při chození po horách se člověk raději kochá, v Itálii jsem na to prostě zapomněla a už byl pomalu konec prázdnin. Já byla zrovna na mobilu, když na mě vyskočilo oznámení, že někdo přidal příspěvek do skupiny školy na facebooku. Znuděně to otevírám a čtu: "Dobrý den, vím že je to narychlo, ale z důvodu nemoci nejsem schopna odjet na školní zájezd Francie-Španělsko. Jestli máte někdo zájem, ozvěte se mi prosím do zpráv."
No a já na to koukám, jako co to je a pak mě napadlo, já tam asi mám jet. Po půlhodinové debatě s mamkou jsme se shodly že jí teda jako napíšu a uvidíme. Chvíli jsme si psaly a nakonec se dohodly na tom, že 1. září, nebo kdy se to šlo do školy, se stavím za Exnerem což je náš zeměpisář a pořadatel zájezdu. Vše se zdálo být ok a pak mi přišla ta zpráva. Už si přesně nevzpomenu jak zněla, ale byla o tom,že mám napsat Exnerovi a vyřešit si to s ním, že se jako omlouvá. Naprosto nejistě mu píšu a vyplynulo z toho, že se mám stavit 1. a že doufá že to vyjde. Všichni už víme že to vyšlo, protože bych vám to tady asi nepsala, ale nervy to byly. A tak jsem začala balit, přemýšlet jak s jídlem a čím dál víc se těšit. A najednou to bylo tady a já stála v legínách, coverskách( ještě čistých xd), vytahaným triku a mikině s batohem na zádech vedle autobusu. V ruce příruční kufr z půlky plný jídlem a začala jsem být lehce nervózní, ani ne tak z výletu, ale spíš z cesty a toho, jak si vystačím s penězi. A tak jsem dala pusu mamce, odevzdala kufr a nasedla do autobusu plná očekávání. Zamávat a jelo se. Směr Francie. Poslechnout si, jak máš být celou cestu připoutanej a dál si těch 16 hodin dělej co chceš, staví se po 4,5 hodině tak podle toho prosím pijte a užijte si cestu. Řeknu vám, cesta byla náročná, film Mimi šéf ještě teď nemusím a svačina mého kamaráda ve 2 ráno v koloně mě baví do teď. A tak jsme dorazili totálně polámaní k Pont-du-Gard, to je takový ten známý most u Avignonu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
