Camp or death?

6. Unesena

S Damonem jsme našli Summ v hlavní budově. Bylo tam plno kluků, ale jeden tu chyběl. Samuel. Doufám, že ho už nikdy nepotkám. Jo a Damonovi jsem slíbila, že o tom nikomu neřeknu. O tom co se stalo v mé a Summ chatce. Nevím proč to chce Damon zatajit, ale já mu věřim, a tak to nikomu neřeknu. ,,Aaa naše dvě hrdličky." Přiběhla k nám Summ s veselou náladou. ,,Nech toho Summ." Podívala jsem se na ni s úsměvem. ,,No dobře. Ale...copak jste tam venku vy dva sami dělali?" Podívala jsem se na Damona a ten měl nejspíš už připravenou odpověď. ,,Zkus hádat." On na Summ použil jeho úsměv a přitom pozvedl obočí. ,,No nevim, musíš mi to říct." No teda. Ta s ním tady přede mnou ještě flirtuje. ,,No, tvá kamarádka je pěkně divoká." Jí se ihned oči rozzářily a zapíchly se do mě. ,,Ne to není pravda." Se smíchem jsem ho plácla do ramene. ,,Aau. Za co to bylo?" Summ se začala smát a i mě cukaly koutky. ,,No Ninoo. Vždyť jsis něco přece slíbila ne?" Přestaly jsme se smát a na Damona zamával nějaký kluk. ,,Už musím jít, tak ahoj." Podíval se na mě a já přikývla. ,,Ahoj." On odešel za tím klukem a mě teď čekalo milion otázek od Summ. ,,No?" ,,Nic." Summ mě vzala za ruku a táhla ven. Lhala bych, kdybych se teď aspoň trochu nebála. ,,Nino notak. Mluv." Pobízela mě a já protočila oči. ,,Takže jste spolu spali?" ,,Nee. To si vymyslel." Zasmála jsem se a ona se na mě podívala s podezřením v očích. ,,No dobře. Věřím ti, ale byla by škoda s nim neskočit do postele." Otočila jsem se na ní a chytla ji za ruku. ,,Proč mi držíš ruku?" ,,Pojď. Musíme jít." ,,A kam jako?" ,,Do chatky." ,,Né já ještě odsud nechci." Nic jsem ji na to už neřekla a zatáhla ji za ruku. Táhla jsem ji a přitom mé všechny smysly byly na maximum zaplé. ,,Hej to bolí!" ,,Šš, buď sticha teď. Prosím." Ona zmlkla a šla už normálně. Došly jsme k naší chatce a já ji naznačila, aby zůstala venku. Summ neprotestovala a nijak se neptala proč dovnitř nemůže. Otevřela jsem dveře a nahmatala vypínač. Chtěla jsem rozsvítit, ale světlo se nerozsvítilo. Povzdechla jsem si a rychle přiběhla k mým a summiným věcem. Všechny naše věci jsem hodila do těch batohů a zapla je. Dala jsem si je na záda a najednou jsem měla něčí ruku přes pusu. ,,Tak tady tě máme. Damon asi nebude rád, že se ti něco stalo." Samuel! Poznala jsem ho po hlase. Proč zrovna já?!
Snažila jsem se křičet, ale s tou jeho rukou přes má ústa to nešlo. ,,Nikdo tě neslyší. I ta tvoje kámoška venku před chatkou. A teď musíme jít. Máme práci děvenko." No to snad né! On mě chce znásilnit nebo co?! Tak to teda ne! Začala jsem máchat nohama a snažila se mu vykroutit. On se tomu zasmál a začal mě tahat ven oknem. ,,Ty mi nikdy neutečeš." Když jsem byla u okna a on měl hlavu venku, popadla jsem můj kapesní nožík ze stolku volnou rukou. Zandala jsem jsem si ho do kalhot a už jsem byla venku. Najednou jsme se objevili úplně někde jinde. Povedlo se mi dostat k tomu nožíku a rychle Samuela bodla do ramene. On trošku zavískl bolestí a já se co nejrychleji dala na útěk. Nevěděla jsem kde jsem, a tak běžela tam kde by mohli být lidé. Běžela jsem co nejrychleji, ale stejně. Ten nůž ho na dlouho neudrží na jednom místě a navíc je upír. Ve vteřině by byl u mě. Vyběhla jsem z lesa na louku a nezastavovala se. Na obloze svítil velký a krásný měsíc. Počkat, když je úplněk, tak vylejzají i vlkodlaci! Skvělý! Začínám si myslet, že jet na tenhle tábor byla chyba. Mé dlouhé vlasy za mnou  vlály a přitom foukal trošku vítr. Samuel už určitě je někde poblíž. ,,Já tě stejně najdu! Nemá cenu utíkat! Mě se neschováš!" Ozval se z lesa na pravo ode mě. Z posledních sil jsem přidala na rychlosti. S těma věcma na zádech se dost špatně běželo. Akorát mě zpomalovaly. Nechala jsem oba batohy spadnout na zem a běžela dál. ,,Nino!" Ignorovala jsem ho. V tom se ozvalo z lesa vytí. To byl určitě vlkodlak. Vsadila bych na něj všechny moje úspory. A těch není zas, tak málo. Několik tisíc to bude. Dost! Jestli teď nezavřu pusu, tak ze mě bude Samuelova oběť. ,,Damon tě nezachrání! Nezáleží mu na tobě!" Už mě nebavilo tohle poslouchat. Zastavila jsem se uprostřed louky a snažila se popadnout dech. ,,Fajn! Tak mě tu máš! Tak si pro mě pojď ty zrůdo!" Nevím, kde se ve mě najednou vzalo tolik odvahy. Podívala jsem se nad sebe a měsíc vykoukl zpod mraku. Zářilo tu jeho světlo a přitom foukal vítr. Lhala bych, kdybych řekla, že mi tu nebylo aspoň trochu hezky. Vždycky jsem měla radši víc tmu než světlo. A k tomu ten zářící úplněk.
V tom mě popadl Samuel a běžel se mnou kdoví kam.