Moon

🐾Útěk🐾

,,No to je jedno. Jseš docela hezká" přerušil tak ticho. Zčervenala jsem.
,, Děkuju" ušklíbla se. Rychlý asi žárlil protože protočil oči v sloup.
,,Od kud vlastně si?" Zeptal se mě. Vteřinku jsem váhala jestli mám říct že jsem bývala divoká. Jak by reagoval? Nakonec jsem se rozhodla tu myšlenku hodit za hlavu.
,, Já jsem-"
,,Jsme vlci, divocí, taky jsme ze stejné smečky" přerušil mě Rychlý.
,,Jsme rychlý, silný a jen tak nás něco nepřekvapí" dodal ještě. Při tom se vzpřímil. Jak to však dořekl, Stark po něm skočil a začli se prát. Já jsem tam jen stála a koukala na ně. Po rychlém boji skončil Rychlý na zemi. Stark byl ale nad ním.
,, Rychlý, silný a taky se nedáte překvapit?? Neříkal si náhodou vlastnosti někoho jiného?? Třeba Luny??" Usmál se a mrkl na mě.
Zahrabala jsem packou. Rychlý využil situace, převrátil Starka na záda a postavil se nad něj.
,,Zlej pes!! Teda vlk... Nesmíš!" Přiběhla k nám Lili. Tázavě jsem naklonila hlavu.
,, Ošklivej vlk *nádech a výdech*"
Lili byla asi nervózní. Mít na krku dva vlky a psa.
Potom co odešla, Stark se začal smát.
,,Co tím myslela zlej vlk?"
,, Prosťáčku! Jednoduše ti řekla že si zlý. Neviděla začátek a tak myslela že si mě napadl!"
Smál se pořád. Rychlého to naštvalo.
,, Neříkej mi prosťáčku, náhodou jsem o dost lepší než ty!"
,,Tak promiň zlý vlku. Ha!" Stark se otočil na mě.
,, Jdeš se se mnou najíst a nebo budeš radši s prosťáčkem?" Stál tam a já..... měla hlad. Ale musela jsem si promluvit s Rychlým.
,,Ne, ale za chvíli přijdu"
Mrkl na mě a odešel. Zčervenala jsem se znova.
,,Neber ho vážně" Rychlý vypadal fakt smutně. Nevěděla jsem co říct aby se mu přilepšilo.
,, Jak?! Jak?! Jak to můžeš říct?! Jsem teď za toho hnusného, navíc jestli to takhle bude pokračovat... vyhodí mě!" Sedl si se zavřenýma očima. Zhluboka jsem se nadechla a sedla si vedle. Dala jsem mu packu na srst. Podíval se na mě a se slovy ,,jdu spát" odešel. Smutně jsem se koukla do podlahy. Přemýšlela jsem. Jak jsem se mohla dostat až sem. Dlouho jsem ale nepřemýšlela, Lili totiž na mě zavolala. Jídlo už bylo připraveno.
,,Nech si chutnat" řekl Stark.
,,Jo i tobě" usmála jsem se.

Snědli jsme to docela rychle a pak šli spát. Mě se zdála noční můra. Utíkala jsem lesem. Známým územím ale přesto jsem měla pocit jako bych tam byla poprvé. Běžela jsem a běžela. V tu ránu jsem spadla do rozvodněné řeky a topím se. Pak jsem jen matně viděla že mě někdo vytahuje z řeky a táhne mě pryč.

,,Ahh!" Probudila jsem se a byla celá propocená. Dýchala jsem těžce. Bylo mi divně. Ještě nějakou dobu jsem koukala do tmy a nakonec usla. Když jsem ale koukala do té tmy zdálo se mi že tam něco problesklo. Nějaké světlo.

Ráno bylo deštivé. Stále jsem myslela na Rychlého, nebyl totiž na večeři a ani nepřišel na snídani. Vždy když jsem na něj promluvila obešel mě beze slova. Za to Stark se se mnou bavil furt.
,,No a tak jsem přišel ke svému jménu....." dokončil nějaký příběh. Já ho celou dobu nevnímala, koukala jsem totiž ven z okna. Došlo mi že jsem byla nepozorná a měla bych si ještě promluvit s Rychlým.
,,Ehm posloucháš mě, Luno??"
,, Musím jít"
Rozběhla jsem se a běhala po celém domě. Volala jsem Rychlého ale nikdo mi neodpovídal. Stekla mi slza po tváři když mi došlo že utekl.
,,Lili! Lili! Rychlý je pryč!" Přišla jsem k Lili ale to bych nebyla já abych zapomněla že mi nerozumí. Usmála se a řekla :
,,Co pak je, zlatíčko?" Donesla jsem jí misku že které jedl Rychlý. Došlo jí co se děje. Tak mě připla na vodítko a šla ven. Po nějaké době hledání to Lili chtěla vzdát ale já ucítila jeho pach. Snažila jsem se po tom pachu jít. Lili však nerozumí co chci tak mě táhne pryč. Utrhla jsem se jí z vodítka a utekla taky. Běžela jsem asi hodinu a pach se mi začal ztrácet.
,,Ne ne ne ne. Teď ho nemůžu ztratit"
Hledala jsem pach který se mi po chvilce hledání konečně podařilo najít.
*Nádech* ,,Rychlý! Díky bohu. Našla jsem tě!" Objala jsem ho ale on nevypadal tak nadšeně. Koukl se na mě a pak zase rovně.
,, Já se ale nevracím. Měsíč- teda Luno a nic mě nepřesvědčí"
,, Dobře. Já se taky nechci vracet" překvapeně se na mě podíval. Nejspíš to netušil že řeknu zrovna tohle. Pousmála jsem se a on mi úsměv opětoval.
,,Jsme přece vlci a né psi. Hm?" Spokojeně se zvedl a obešel mě.
,,No tak vyrazíme zpátky k ohnivé smečce ne?" S nadšením povyskočil. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Ty si snad zapomněl co jsem tam udělala?! Nemůžu se vrátit. Alfa mě určitě zabije!" Vyjekla jsem a zase si sedla.
,,To se vysvětlí. Můj otec tě nenechá zemřít. On šetří život" nějakou dobu jsem ještě přemýšlela a nakonec jsem souhlasila. Odcházeli jsme z místa. Najednou nás obklíčili nějací vlci. Další smečka?!
,,M-my nechceme žádné problémy. Chceme se vrátit k naší smečce"
,,Nech toho nemá to cenu Luno" naštvala jsem se.
,, Aspoň jsem něco zkusila"
,, Má pravdu..... vše je zbytečné. Jděte totiž s námi" všichni začli vrčet. My jsme šli poslušně za vůdcem smečky. V duchu jsem si říkala že to se musí stát všechno jenom nám. Přecházím z jedné smečky do druhé a po pravdě už mě to nebaví.
,, Takže jakmile dojdeme do tábora uvidíme co s nimi uděláme" řekl vůdce a koukl se ne mě. Moje oči se setkali s jeho a já sklopila zrak. Měla jsem všeho plné zuby a v tu chvíli jsem jen chtěla být někde kde bych si mohla odpočinout.
,,Jak daleko je ten tábor?"
,, Buď sticha nebo tě zabiju!" Vykřikl jeden z vlků a já se skrčila. Dva si něco zamumlali. Asi doufali že mě zabije. Rychlý ale nic nedělal. Ani jednu větu. Čekala bych že se bude bránit.

Když jsme byli skoro u tábora Rychlý do mě strčil. Jen málo.
*Šeptem* ,,Luno až ti dám povel uteč dobře?''
,,Ne já tě tu nenechám"
,,Poslouchej mě jasný??"
,,Fajn"
Ostatní byli už v klidu protože šli tak nějak odděleně od nás. Moc už ani nehlídali. Rychlý očima předjížděl po vlcích a čekal na správný čas. Naposledy se rozhlédl a vykřikl.
,, Teď!! Utíkej pryč!" Ve chvíli už na nás běželi a já utíkala pryč. Otočila jsem se a viděla Rychlého jak bojuje s ostatními. Neměl moc šanci ale snažil se. Pousmála jsem se když jsem konečně viděla jak se brání. Všimla jsem si že na mě běží tak rychle od tamtud padám.

Běžela jsem fakt rychle a nevnímá co jsem míjela. Probíhala jsem lesem. Měla jsem pocit že to místo znám. Že jsem tu jednou byla.
Pocity jsem ale nechala za sebou když jsem spadla do menší řeky. Plavala jsem a snažila se udržet nad hladinou. Moje smůla je však nekonečná protože jsem zádama narazila na kámen a ztratila vědomí. Poslední co bylo vidět než jsem se ponořila byla moje packa snažíc se něčeho chytit....

Konečně!! Další kapitola. Moc děkuji za tolika přečtení a hlasování. Jste nejlepší. Omlouvám se že dlouho nevyšla kapitola ale teď to zkusím napravit.

Vaše AgentSofie007💗🐍