Lukasi! Vstávej! Je čas zase vyrazit dál!
,,Mami!'' vykřikl jsem ze spánku.
Musím ji najít. I otce a setru. Kde asi můžou být?
Takhle se probouzím každý den. Každý den se mi zdá ta stejná noční můra. Ten okamžik, kdy jsem přišel na mýtinu a uviděl to. Ten nejhorší okamžik mého života...
Když jsem byl malý kluk, ten malý kluk, který kradl mamce chlebové placky a rozdal je svým přátelům. Ten malý kluk, který se ještě nedávno učil šermovat a střílet z luku. Malý kluk který měl svého otce a matku rád. A jeho sestru Sanderu. To ona ho učila jak dělat pasti, jak si dělat cestičky ve stromech, jak se správně chovat, jak se schovat a jak správně číhat na svoji kořist. Ten malý kluk, který ještě nedávno sestřelil svoji první kořist. Kluk, který si udělal v lese spoustu skrýší a hrál si se svými přáteli.
Měl jsem i svoji partu kamarádů. Říkali jsme si Drakobijci. Vždycky jsem snil o tom že se svými přáteli budeme lovit draky. Tento dětský sen mi zůstal až dodnes. To mi připomíná Jak se asi mají kluci? Neviděl jsem je totiž od onoho osudného okamžiku. Toho okamžiku, kdy se změnil celý můj život a pohled na svět.
Jak jsem už zmínil, byl jsem malý, říkali že i chytrý kluk (i když s tím až dodnes nesouhlasím), který měl rád svoje rodiče a sestru. Jsem syn kováře a jednoho z nejstatečnějších bojovníků, kteří zachránili vesnici Lendgourn před králem Uzarelem, Johana z Lithinu. Moje matka se jmenovala a možná ještě jmenuje Elena z Kiloru. Sestra se jmenovala a doufám že ještě je Anna z Lithinu. Můj otec mě učil šerm, lukostřelbu, kovařinu a poctivost. Matka mě vždy učila být hodný k ostatním lidem a vaření. A nakonec moje sestra mě naučila opravdu nejvíce.
Jelikož na mně měla nejvíce času, tak mi pomohla zlepšit se v šermu, lukostřelbě, ve vyrábění cestiček v korunách stromů, jak číhat na svoji kořist, jazykem lesa a rozumět runám. Otec mi slíbil že mě to naučí, ale kvůli narůstajícím starostem kvůli obchodům a kvůli nedostatečnému času s rodinou (od rána do večera pracoval) na to zapomněl. Ani mu to neberu za zlé. Myslel jsem si, že runy jsou nesmysl a že všechny mýty a pohádky o dracích jsou jenom báchorky a že žádní duchové neexistují. Jenže jsem později zjistil, že na tom něco je. Pak si mne vzal do učení známý mág Zurelius z Orgonu. Naučil mě spoustu kouzel a řeč run a starých mágů. Díky němu jsem začal rozumět kouzlům. Jednoho dne, když mi bylo 14, jsem šel k němu zase na učení a našel jsem ho tam v kaluži krve.
,, Lukasi...''
,, Mistře! Co se vám to stalo? A kdo-''
,,Běž pod stůl, je tam p-p-p-'' skočil Zurelius Lukasovi do řeči
,, Jsem tady. Co dál Mistře?'' se slzami v očích řekl Lukas
,, Pod pravou no-o-hou máš malý otvor. O-t-tevři ho a n-n-n-najd-d-deš tam amulet. Nos ho ho ho stále u s-s-ebe....'' se sténáním doslova vykašlal Zurelius
,, Kdo vám to udělal?''
,, Vip.........'' nedořekl zubožený stařec
,, Mistře! Nesmíte mě opustit! Nejsem připraven!'' začal jsem vzlykat. Co jsem měl teď dělat?
Vzal jsem si pár knih, svitků, nějaké bylinky a odešel jsem domů. Matka mne uviděla a hned se mě ptala, co se stalo že jsem tak smutný. Řekl jsem jí co se stalo, až na několik detailů. S kluky jsem se přestal bavit. Potom co jsem zažil, jsem nikomu nevěřil. Asi po měsíci truchlení mě to přešlo a začal jsem si s nimi zase povídat.
Pak mi bylo 15. Otec mne vzal na narozeniny na výlet. Jeli jsme někam daleko. Bylo to překvapení. Takže jsem nevěděl kam jedeme. Asi po třech dnech cesty, na nás zaútočili bandité. Otec mi řekl, že mám utéct co nejdál a že se hlavně nemám vracet. Utíkal jsem. Od té doby jsem svého otce neviděl. Vydal jsem se tedy směrem kudy jsme přijeli. Neměl jsem jídlo a ani pití. Ale přece jsem se tam dostal. Ale to jsem nevěděl, jaké tam na mě čekají překvapení...
Když jsem se vracel k rodné vesnici, cítil jsem kouř. Byl jsem asi 5 kilometrů od vesnice. Potom jsem cítil silné vibrace. Zmocnila se mě panika. Co je s vesnicí? A co rodina? Co se děje?
Běžel jsem co nejrychleji jsem uměl.
Na ten pohled nikdy nezapomenu.
Viděl jsem naši vesnici v plamenech. Slyšel jsem křik žen, dětí i mužů. Hledal jsem svoji rodinu, ale nikde po nich ani stopy. Pomohl jsem všem, kterým jsem mohl a stihl pomoct. Pomocí několika statečných mužů jsme evakuovali celou vesnici. Jenže moje rodina nikde. Stál jsem tam dlouhou dobu, než jsem si uvědomil, že už nepřijdou...
Po dni jsem se sem vrátil a prohledal ostatky naší vesnice. Té překrásné vesnice s vysokými dřevěnými hradbami, s malou hospůdkou, se spoustou domů, se stájemi a s malým náměstím. Ta vesnice, kterou nikdo už celá staletí nenapadl. A přece skončila v plamenech. Kdo to mohl udělat? Kdo byl tak bezcitný a zaútočil na tak mírumilovnou vesnici? Tato otázka mi je stále nezodpovězená. Už roky hledám odpověď na tuto otázku. Po prohledání vesnice jsem šel prohledat naše skrýše a vzal si vše co jsem potřeboval. Lano, meč, jídlo, pití a orény.
Jmenuji se Lukas z Lithinu a hledám své rodiče. Také hledám vrahy nebo vraha Mistra Zurelia. A taky hledám svoji sestru...
