Kapitola 5
Hnusná díra
Vzbudil jsem se uprostřed vesnice. Nikde nikdo. Jenom prach, popel a zříceniny domů. Zase jsem chvíli přemýšlel nad tím, kde jsem. Sedl jsem si ke stromu, který tam jako jeden z mála zůstal. Chvíli jsem se díval na tu spoušť. Šel jsem po nějaké cestě. Nevím jaké. Za sebou jsem uslyšel dusot koní. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Šel jsem dál. Potom se mi zase zatmělo před očima.
,,Lukasi utíkej! Utíkej a už se nevracej!''
,,Tati!!!!!''
Zase vidím otcův obličej. Ale tentokrát se ho snažím zachránit. Ale ono to nejde.
Mezi námi je nějaká bariéra. Jako kdyby se mi snažil někdo říct, že se nedá zachránit. Mlátím do ní jako blázen ale ani škrábanec. Teďka zase běžím k vesnici. Zase je celá v plamenech. Proč na to nemohu přestat myslet? Proč?! Zase se snažím najít svoji rodinu. A zase nic. A pořád dokola. Každý den....
,,Pomozte mi někdo! Moje děti jsou v tom domě!!''
Zase ta žena. Vrhl jsem se dovnitř jako lev a hledal jsem její děti. Našel jsem všechna až na jedno. Ono jich bylo 5. Stejně jako nás Drakobijců, když jsme byli malí. Už jsem je neviděl od dětství.... Kde je to poslední dítě?! Musím ho najít. Zatemnilo se mi před očima. Potom jsem se znovu probudil.
Uslyšel jsem dětský křik.. Běžel jsem za tím hlasem. Byl čím dál tím blíž. Už jsem byl u něho.
Spatřil jsem nějakou velkou černou postavu, která držela to dítě pod krkem.
Dítě se dusilo.
Skočil jsem po této osobě. Ale bylo pozdě. Dítě bylo mrtvé. Začal jsem s ním bojovat. Zabil jsem ho a všiml jsem si, že má na krku nějaký přívěšek. Přívěšek jsem viděl rozmazaně... Tohle byla ta vzpomínka která mi chyběla... Ale i tak mám nějaké mezery....
,,Lukasi! Vstávej bráško! Vstaň a bojuj! Buď jako otec! Vstaň a pokračuj!!!''
Moje sestra. Moje milovaná sestřička. Stůj! Neodcházej! Chtěl jsem jí něco říct ale nemohl jsem. Podívala se na mě svýma krásnýma očima. Podívala se mi do očí a odešla...
,,Sandreo!!''
Vykřikl jsem. Opět a zase.
Kde to jsem?! Kde to SAKRA jsem?! Teďka už jsem opravdu nevěděl kde to jsem...
Všude byly kamenné zdi. Jedna velká mříž a malá mříž nade mnou. V rohu bylo pomočené seno a v dalším rohu stál nějaký mužíček.
Podíval se na mně jako na já nevím co. Jako....jako......jako...... kobra na králíčka?
Už jsem se chystal na to, že se zeptám na to, kde to jsem ale v tu chvíli (ano, zase v tu chvíli) přišel nějakej nóbl týpek. Vypadal jak nějaký strážný. Ale byl tlustý že to svět neviděl!
,,Ale toto! Prosťáček se nám probral!''
,,...''
,,No pojď, král čeká...''
Tak on to nejdřív řekne jako kdybych byl odpad na ulici a teď jako bych ho vůbec nezajímal. I když v obou případech ho nezajímám. Ale to jedno. A vůbec. Proč zrovna král?
,,Král?''
,,Jo král! A teď se zvedej ty kreténe!''
,,Nemusíš na mě být tak hnusnej. Já ti nic neudělal ty tlustý prase!''
,,Co-co co to?''
,,Tak už jdeš Korane?!'' zařval nejspíš další strážný
,,Jo'' zamračil se na mě
Chtěl jsem mu ještě říct co na mě tak blbě čumí ale to už by asi nerozdejchal...
Tak jo. Šel jsem tedy s tím tlustým prasetem.
Šli jsme po kamenné cestě, obehnané kamennými zdmi s kamenný- ne dost. To slovo kamenný budu vynechávat. Šli jsme po ka- (nic jsem neříkal) schodech které se pořád točily a točily a točily a to- a to už stačí.
Na to že jsme vyšli asi jenom 100 schodů, vypadalo prasátko celkem dost uříceně...
Popisovat cestu kekráli vám snad nemusím popisovat. Myslím si že si dokážete představit chodby na hradě ne?
Dobře...
Jakmile jsme vyšli z točitého schodiště, vyšli jsme na chodbu celou z kamene (jak nečekaně). Na zemi byl červený koberec. Na stranách stály vázy s růžemi. Sem tam byly nějaké stoly a lavičky. Ne z kamene ale ze dřeva. (taky ndokážu uvěřit, že tam bylo něco co nebylo z kamene) Ano, i ty vázy nebyly z kamene ale z keramiky. A ano i ten koberec nebyl z kamene. Ale musíte si uvědomit, že 95 procent hradu bylo jenom z kamene.
Po dalších asi 200 krocích vypadal čuník velmi vyčerpaně. A konečně jsme došli k velkým dveřím. Před nimi stáli nějací dva (asi) strážní. Otevřeli nám a já se setkal s bečkou sádla s drahými šaty. Nejspíš to byl král. Asi. Víte, doufám že nejsem jediný, který si toho krále představolval jako nějakého hrdinu, prostě vypracovaného chlápka s nějakými jizvami po bojích. Ne takovou bečku sádla s jizvami maximálně po jídle a to ještě nejsou jizvy ale skvrny na oblečení. Myslím si, že se tenhle týpek nikdy neúčastnil žádného boje.
,,Tak co s tebou?'' vyplivla na mě bečka
,,Jakože se mnou?''
,,No a s kým jiným? Vidíš tu snad nějakého jiného páliče vesnic?''
,,Páliče vesnic? Co to tady melete za sračky?! Tak já jako blbec zachraňuju lidi z hořících domů a vy nemáte nic jiného na práci než žrát a obviňovat nevinné?!! Co si o sobě myslíte?!''
,,Zatkněte toho lháře!!'' rozkřikla se bečka a div nedostala infarkt
,,Do toho! Chopte se nevinného vy sráči!''
Stráže se dívaly zmateně. Nevěděli jestli mluvím pracdu a nebo ne.
,,Tak na co čekáte?! Odveďte ho!!!''
,,A-a-a ano pane!''
Odvedli mě. Tahali mě za vlasy a vlekli jako prasata na popravu.
Hodili mě do cely. Narazil jsem do stěny. Z hlavy mi tekla krev. Vypadalo to tu stejně jako v té díře před tím. Jenže tam byla aspoň postel. Tady ne....
