my dear bully // taekook

2

Došli jsme do kabinetu. Ani si nedokážete představit, jak moc jsem se bál. Proč nás neohlásil jako všechny ostatní?
,,Uh... asi mi nebudete věřit, ale... podle výsledku našich testů máte... já to nemůžu říct, vždyť je to proti zákonům přírody!" rozčiloval se profesor.
,,Už nám to řekněte, chci se jít najíst a nechci trávit čas s tímto de-, uhh, spolužákem." odfrkl si Taehyung. Jak já ho nesnáším.
,,Podívejte se sami." řekl profesor a položil před nás papíry s výsledky. Kdybych si nevšiml rozdílných jmen v pravém horním rohu, nejspíš bych si myslel, že omylem udělal dvě kopie jednoho testu. Ale ono ne. Všechny údaje byly stejné. Stejná krev, stejné složení krve, stejný počet všelijakých buněk, kterým jsem absolutně nerozuměl.
,,Ano, vidíte správně. Není to chyba tisku, ani chyba v testování. Jen jsem vám chtěl říct, že jsem vás nějakou dobu pozoroval a chováte se jinak, ale zároveň úplně stejně. Vy, Jeone, jste klidný a tichý student, kdyžto Kim je takový divoch. Vaše reakce jsou ale naprosto identické. Tento jev není normální a nejspíš budete muset chodit na další testy, protože jestli to někdo zjistí, udělá si z vás pokusné králíky. Dávejte si pozor. Toť vše." pronesl a zvedl se ze židle. My s Taehyungem jsme poděkovali a odešli. Cestou jsem si všiml, že má Taehyung stejný styl chůze jako já. Snažil jsem se nějak změnit rychlost a tempo mých kroků, ale on se vždycky přizpůsobil, aniž by o tom věděl. Veškerou svou pozornost věnoval svému mobilu. Až potom, co si všiml, že na něho koukám, nechápavě se na mě ušklíbl a zeptal se: ,,Co čumíš? Možná máme stejnou krev, ale jinak s tebou nechci mít nic společnýho, socko." Zadíval jsem se do země. ,,Promiň. Jen..." zašeptal jsem. ,,Co jen? Nemluv na mě!" zvýšil na mě hlas a dal mi facku. Hned se ale chytil za tvář a sykl bolestí. Na tváři se mu objevil otisk dlaně.