my dear bully // taekook

7

,,Vůbec jsem o naší nemoci nevěděl, dokud ses mě nezeptal, jestli se neřežu. Hrozně jsem se toho lekl, protože to nikdo jiný nevěděl. Přečetl jsem si ten e-mail a když jsem se dozvěděl, že budeš mít stejné rány jako já a že všechno vidíš a cítíš stejně, musel jsem si vymyslet nějakou výmluvu. Byl jsem na tebe hnusnej už předtím, takže říct, že vlastně ubližuju tobě byla nejlepší možnost, jak se z toho vykroutit. A ty jsi mi uvěřil." řekl tiše, ikdyž na záchodcích nikdo jiný nebyl.
,,Takže... ty se řežeš?" zeptal jsem se nechápavě. ,,Ano, řežu." řekl Taehyung. Choval se úplně jinak, než dřív. ,,Ale proč?" zeptal jsem se. ,,Hodně lidí si myslí, že mám všechno. Šťastné rodiče, dost peněz, velký dům... ale jedna důležitá věc mi chybí... ty." zašeptal stydlivě. Nevěřícně jsem se na něj zadíval. ,,Jsem debil, já vím. Choval jsem se na tebe hnusně jen proto, že jsem tě hrozně chtěl. Omlouvám se." prohlásil a zvedl se. ,,Prosím, neříkej to nikomu. Nejspíš mi už nikdy neodpustíš a budeš se mi vyhýbat, koneckonců je to dost divný ale-". Zvedl jsem se, chytil Taehyunga za ruku a skočil mu do řeči. ,,Tae, odpouštím ti. Všechno." Usmál jsem se na něj a objal ho. Kdyby mi někdo před deseti minutami řekl, že budu mít Taehyunga rád, asi bych se mu vysmál, ale teď, když vím, co se stalo... Pořád jsem si ale nemohl připustit, že chtěl Taehyung mě. Po chvíli jsme odešli zpátky do třídy a smáli jsme se každé kravině. Konečně jsem měl někoho, koho bych mohl považovat za kamaráda.

Ikdyž byl můj největší nepřítel, brzy se stal mým přítelem, doslova. Stačilo jenom odpustit.

—-

Uběhly 3 roky od toho, co jsem napsala tuto knížku, a musím uznat, že je fakt špatná, a mám sto chutí ji prostě smazat :D I přes to mi ale pořád dochází notifikace, že si tuto knížku někdo přidal do seznamu nebo hlasoval pro pár kapitol, takže mockrát děkuju :) Díky vám tu třeba ještě chvíli zůstane :Ddd <3