Přátelství bez mezí

Školní den a další únik s Alanem

Upravila jsem si uniformu, která se mi venku trochu všemožně zdeformovala do jiného tvaru, který kantoři neakceptovali, a tak jsem se ji pokusila trochu upravit, což se mi kupodivu povedlo lépe, než jsem očekávala a vypadala jsem jako bych nikde nebyla, tedy až jsem si učesala vlasy. Podívala jsem se na hodiny a zjistila jsem, že mám ještě hodinu volného času.

Z věcí na hodiny jsem si vyndala Alanovu knihu, byla v černém obalu s bílými malůvkami a jeho podpisem. Zkusila jsem ji prolistovat a neočekávala, že tam něco najdu, ale našla. Byl tam vzkaz od Alana, ve kterém stálo to, že co se stalo v tuto noc se může opakovat, nebo zůstat trvalým a můžu s ním utéct, což dle vzkazu už velmi dlouho plánoval a o stránku dál byla schovaná mapa. To mě trochu překvapilo, protože ano Alan pro mě byl tajemným, ale netušila jsem, že už prozkoumal všechny kouty téhle školy, a dokonce nezapomněl i naznačit dveře a všechny osoby obývající pokoje. Některá místa byla párkrát přeškrtaná a přepsaná na nová, zřejmě se zde obyvatelé pokojů často střídali. A najednou mi to došlo. Alan ví o všech pohybech na škole a všech změnách co probíhali za dobu co tu je. Jména na mapě byla nesčetná a různorodá, takže sem Alan rozhodně nepřišel v nejbližší době. Jeho pokoj není od toho mého moc daleko, ale nikdy jsem v něm nebyla, zato on v mém pokoji byl několikrát, ale já v jeho nikdy nebyla, ale vyčítat jsem mu to nechtěla. Vrtalo mi hlavou, jak mi tam mohl dát ten papír, když jsem měla tu knížku uzamčenou ve skříni.

Někdo zaklepal na dveře a mě došlo, že bych měla rychle vyrazit na vyučování, než budu mít problémy. Jako by kruhy pod očima nedokazovali dost, pozdní příchod na hodinu by byl ještě horší.

Když jsem si dala tašku na záda a otevřela dveře stál tam Alan „Zase pomalejší, ale furt lepší než předchozí," řekl s úsměvem. „Předchozí byly dvě hodiny ráno a já od té doby neusnula ani na chvilku," řekla jsem hrubějším tónem hlasu, než jsem měla v úmyslu, ale on se jen zasmál a objal mě kolem ramen jednou paží.

Na vyučování jsme pozdě nepřišli, naopak se zdálo, že jsme tam byli jako první, a to se nám poslední dobou stávalo pořád. Naši spolužáci většinou nechtěli potkávat Alana ve dveřích, tak si zřejmě řekli, že budou chodit déle a vyhnou se tomu.

Po nějaké době všichni přišli a vyučování začalo, ale jak se později ukázalo kantoři měli poradu ohledně nějakého nového stylu výuky. Kantor najednou přišel do třídy „Dobré ráno," řekl krátce a usrkl si ze svého šálku čaje. Všichni byli ve střehu, protože tohoto kantora nikdo neměl rád, protože za každý prohřešek dával ty nejhorší tresty ze všech, jednou někdo musel dokonce přepisovat celý sešit, protože si tam nakreslil jeden obrázek, což neviděl zřejmě rád. „Tato třída potřebuje disciplínu" řekl tehdy a nikdo nemohl říct ani popel, aby se zastal mladé studentky, která proti svému trestu neřekla ani slovo.

Alan byl jiná ráže, nebál se učitelů, ale učitelé se báli jeho. Jak to vím? Všichni učitelé, když je míjí udělají krok ke zdi, nebo rychle zaběhnou do nějaké třídy a on jen řekne „Domov sladký domov" a pokračuje si zvesela dál chodbou, dokud není ve svém pokoji nebo tam kam měl namířeno.

Prostě tu má respekt jak od spolužáků, tak od kantorů a nikdo se na něj nemůže ani křivě podívat, samozřejmě se ho bojí všichni až na kantora, který nás má teď. Alan se nesnaží ani skrýt nenávist k němu je to vzájemné a docela silné. Kdyby nebyli ve škole pravděpodobně by si šli po krku. Tenhle kantor si nebere servítky ani pokud se jedná o zvláštní úkoly pro ty co nectí kázeň a disciplínu, která se tu musí přísně dodržovat. „Prosím můžeš mi ukázat sešit Alane? Nebo jsi zase nic nenapsal?" najednou přišel k Alanovi a Alan mu velmi neochotně předal svůj sešit. Kantor v něm nějakou dobu létal pohledem a potom řekl „Že je tamější osídlení nedostatečné? Kde jsi na to přišel? Doufám, že jsi pochopil zadání planeta Mars?" zeptal se. Alan si jen nespokojeně mlaskl a řekl „Vždyť jsou již spekulace o tom, že si tam Rusko vystavělo základnu, tak proč by tam měla být nějaká veliká kolonie?" zeptal se ledabyle. „Samozřejmě, jen vás pane Draku žádám, abyste příště čerpal z učebnice, a ne z internetových článků s nepodloženými informacemi, u kterých není jisté, zda je to pravda," hodil mu sešit zpět na lavici a dodal „buďte rád za tři," řekl a přešel ke mě „Výborně slečno Redwoodová dnes jste se opravu vyznamenala, vaše znalost sluneční soustavy je vskutku nevídaná, kdyby jste měla zájem mohl bych vás přihlásit na expedici do vesmírné výzkumné stanice máme na to možnost a s cenou si nelamte hlavu zaplatím vám to," řekl s úsměvem v očích. Já zkusila být neoblomná a zeptala se „A mohu si sebou vzít kamaráda?" „Samozřejmě, koho?" podíval se po třídě „kdo bude tím šťastlivcem?" neustále se usmíval a já chtěla zábavu a Alan taky tak jsem řekla „Alan Drake," jen co jsem to jméno vyslovila kantor zmlkl a chvilku se zdálo, jako by prosil bohy o smilování, více méně to šeptal.

Já a Alan jsme se mohli po vyučování smíchy potrhat, protože ten jeho pohled za to stál. „Tak exkurze do vesmírné výzkumné stanice se asi nekoná," řekla jsem se smíchem a on odpověděl „To nejspíš ne," celý den jsme se tomu smáli.

Večer jsme se zase vytratili, ale tentokrát jsme běželi do lesa, který nebyl od školních pozemků nijak daleko. Bylo tam temno a korunami stromů prosvítal měsíc. Bylo to zvláštní, že úplněk je stejný jako včera.

Najednou se před námi rozkládala obrovská louka plná světlemodrých květů zářících za svitu úplňku. Lehli jsme si na záda a dívali se na hvězdy a při tom jsme si povídali. „Už se nebojíš porušovat pravidla?" řekl s úsměvem a já na něj otočila hlavu a řekla: „Ne, když máme nějaký čas klidu, tak jsem ráda, že ho můžu trávit s tebou," oplatila jsem mu úsměv. On se otočil zpět na hvězdnou oblohu a já si opět všímala jediné věci. Jak jasně mu září normálně tmavé oči za měsíčního světla. Jeho oči se rovnali zářícím světlemodrým květům všude okolo. Nikdy jsem neviděla žádné magičtější místo než tohle.

Chvilku jsme civěli na hvězdy, když mě k sobě přitáhl paží. Nečekala jsem to, a tak jsem sebou cukla a on se omlouval. Vůbec mi nevadilo, že mě svíral v objetí ani to, že jsem sebou cukla, když se mě z ničeho nic dotkl. Byla to část jeho tajemné povahy a já to respektovala, protože mě tajemno přitahuje.

Někdy přemýšlím, zda o něm vím všechno, co jsem kdy vědět chtěla. Někdy mi nějaké nové otázky vyplují časem a on na ně kupodivu bez problémů odpovídá. Občas si myslím, že ho tím otravuji, ale jeho upřímný úsměv mi tuto domněnku rychle změní. Na nikoho jiného se takto neusmívá, nejspíš je pravda, že jsem jeho jediná nejbližší osoba, kterou má, a které dovolí být přímo u něj. Někdy mě jeho tajemno pohlcuje na tolik, že moje mysl se otáčí jen kolem něj a toho na co víc bych se ho chtěla zeptat. Je pravda, že on mi ty samé otázky vždy oplácí a je to od něj spravedlivé, protože já musím odpovědět ať chci nebo nechci. Nemusím na ně odpovídat, jen když on na ně sám neodpoví, ale ve své podstatě mi ani jednou neudělal to, že bych měla otázku bez jeho odpovědi.

Najednou jsem se zaposlouchala do jeho dechu. Byl klidný a nijak se netřásl, i když bylo celkem chladno jak to po západu slunce bývá. Někdy mi na něm přijde tajemného více, například to, že i když je chladno a já se klepu, tak on si jde furt ve své tenké uniformě a není mu zima. Nebo také to, že když jsme včera přišli tak dlouho, tak to na něm dnes nebylo vůbec poznat a zdál se být plný energie, což byl můj opak a já si jen myslela, že to hraje, ale dle všeho nehrál nic. To už by tu usínal, ale on prostě nevypadá nijak unaveně ani po celém dni ani po ne zrovna klidném dni.  

Tak další část je na světě. Bohužel vám musím oznámit trošku smutnou zprávu a to tu, že nějakou dobu si dám pauzu na wattpadu, protože budu muset psát další pokračování tohoto příběhu, takže si budete muset počkat pár dní, než zase něco napíšu. Děkuji za pochopení a naviděnou mám vás ráda lidi ;)