Přátelství bez mezí

Svoboda?

Jen co jsem to řekla, Alan okamžitě otevřel dveře a vyběhli jsme potichu ven. Jen co jsme uslyšeli kroky, tak jsme se schovali za roh za jednu ze skříní v uličce naproti té s Alanovými dveřmi. Alan mi jen naznačil, abych byla potichu, sám ale zašeptal „To se podívejme, jaké hňupy na nás poslali," tiše se zasmál a víc se přikrčil.

Trvalo jim celkem dlouho, než došli až doprostřed chodby, ale problém byl, když zůstali stát „Tak co se děje? Já myslel, že víme, kde má pokoj," řekl najednou jeden z nich. Najednou jsem zbystřila vedl je Desmond, to on nahlásil Alana? A co mu hrozí?

Alan jako by vycítil moje emoce mě rychle chytil za zápěstí a řekl „Neboj se oni jsou schopni vycítit tvůj strach stejně jako já," zašeptal tiše. Já jen přikývla a vší svou silou jsem se snažila svůj strach zapudit.

Najednou se za námi někdo objevil. Alan chtěl okamžitě zaútočit, ale on ho okamžitě bez jediného zvuku uzemnil. Měl na sobě černé oblečení a přes hlavu černou kápy, která zabraňovala tomu, aby mu byla vidět tvář.

Alan se nadechl a s výdechem řekl „Dal sis na čas." Odpovědí mu bylo jen naznačení, abychom šli za ním. V čemž jsem poslechla jen díky tomu, že šel i Alan a ten by nešel za někým kdo by nebyl na jeho straně.

Vedl nás mnoha chodbami, až jsme přišli do zakázané oblasti školy. Nikdo nás nepronásledoval ani tu nebyl. Jen já, Alan a ten člověk co nás vedl. Jednou když jsem si nebyla jistá, jestli mám jít dál, tak řekl „Jen pojď. Pokud nechceš, aby tě našli lovci. Pojď za mnou." Já jen přikývla a šla dál. Cesta se zdála nekonečnou a po chvíli jsem začala pochybovat o tom, že je možné, aby tolik spletitých chodeb bylo v akademii.

O nějakou chvíli později našeho vůdce začali ovívat drobné světle-fialové zářící plamínky a jeho temný oblek se změnil na bílou uniformu, která vypadala jako z jednoho mého snu. Měl bílé vlasy, které se zdáli trochu našedlé, ale opravdu minimálně. Jeho uniforma měla sněhově bílou barvu a byli na ní jakési ornamenty. Na opasku měl připevněno několik zbraní.

Kolem nás najednou vznikla úplně jiná podoba okolí. Už jsme neprocházeli chodbami, ale zahradami kříženými nějakými starými stavbami porostlými liánami a lišejníkem. Zdálo se mi to zvláštní, ale byl to nádherný pohled. Sluneční paprsky pronikající mezi listy stromů až k nám na stezku a všude kolem po malých místech. V korunách stromů zpívali ptáci a mezi stromy rostli květiny co jsem ještě nikdy neviděla. Jedinou výjimkou byly ty modré, ty jsem poznala na první pohled. Byly to ty samé květiny, co kvetli na louce, na které jsme s Alanem byli před tím, než za námi přišli lovci duší, jak je nazýval Alan.

Příroda nade mnou měla čarovnou moc a nedokázala jsem od ní odtrhnout oči, dokud „Kam nás to vedeš?" zeptal se Alan nespokojeně a ten co nás vedl si jen povzdechl a řekl kysele „Do naší základy, snad nemáš nic proti, ostatně lovce duší u nás moc netrpíme." Následně se jen spokojeně usmál, protože se mu zřejmě líbila Alanova negativní reakce, což jsem už nevydržela a řekla jsem na jeho obhajobu „On už není lovec duší, skoncoval s tím." V tu chvíli dostal záchvat smíchu, ale když si všiml, že nám to moc vtipné nepřišlo, tak řekl „Jednou lovec, vždycky lovec. I kdyby sebevíc chtěl tak to nezmění. Nezmění to, že jeho lidská stránka je jen iluzí, kterou lovci užívají, aby mohli jít mezi lidi a pomalu je začali ničit," tohle už jsem nemohla trpět, už to přeháněl a já to už dál nemohla poslouchat. „On takový není! On není jako oni! Bránil mě, když po mně šli! Není na jejich straně a jeho lidská stránka není iluze!" Alan i on se zastavili, i když Alan se zastavil spíš z důvodu, že se zastavil i náš průvodce, který se na mě nechápavě podíval. Po chvíli se jen pousmál a řekl chladně „Náš velitel rozhodne, zda bude moct zůstat, nebo ne."

Zbytek cesty už nikdo neřekl ani slovo, jen ten, co nás vedl pronesl „Jsme tu, vítejte v Eldarradu, nejbezpečnějším místě na světě," udělal malou pauzu a jiným tónem dodal „pro všechny zběhy a rebelský krysy, takže vítejte doma."

Následkem tohoto argumentu Alan vyprskl smíchy, ale potom co nad jeho hlavou prolétlo stvoření připomínající draka z knih, které jsem čítala jako malá.

V knihách se psalo, že je mnoho druhů, tento byl opeřený, po těle měl zelené peří a na hlavě, hřbetu a ocasu měl modré peří. Jeho drápy byly ostré, ale ne zrovna tolik, aby ještě někoho zvládly zranit a když jsem toho nádherného draka pozorovala když přistál byl tak o velikosti koně, nemohl být větší tím pádem byl ještě mládě. Dováděl s ostatními o stejném vzrůstu. Létali kolem stromů a zřícenin nějakých staveb. Byla to nádhera jeden z nich měl žluté tělo a rudá křídla a ocas, jiný měl zase růžové tělo a oranžovou hlavu a nohy a občas i nějaký flíček zespodu křídel. Vypadali jako směsice barev které se mezi sebou divoce vířily.

„Líbí se ti Ostryni? Nejsi jediná, ale jen tak někoho si nevybírají a ti kteří nejsou vybráni končí jako jejich krmení," ten kluk to řekl takprudce, že jsem sebou trhla a jeho řeč mě ještě ke všemu zaskočila, přece jen nevypadali jako krvežízniví tvorové.

Alan neřekl ani slovo, ani nenaznačil ohromení, čímž vlastně řekl, že mu to není cizí. Po chvíli jsem do něj omylem strčila když jsem dostala závrať po pohledu dolů pod most přes který nás ten kluk vedl. Byla to ohromná výška a všude pod námi létali Ostryni všech velikostí a barev. Nicméně most nebyl nijak ohrazen, takže kdybych udělala krok vpřed spadla bych do létajících Ostrynů.

„V pořádku?" zeptal se Alan ustaraně a chytil mě za ramena, abych se přestala kymácet. Když jsem se kymácet přestala pustil mě.

Uvědomila jsem si že stojíme na kraji mostu a jeden jediný krok mě drží od pádu do propasti.

Ten kluk co nás celou cestu doprovázel najednou řekl: „No, tyhle výšky nejsou pro každého, ale časem si zvykli všichni," pokrčil rameny a dal se do kroku „Jdeme."

Neochotně jsem ho poslechla, na rozdíl od Alana, který jeho doprovod zřejmě uvítal. Po tom co jsme přešli přes most se ho Alan zeptal: „Jak se jmenuješ a jakou máš funkci? Přijdeš mi jako nováček."

Další část příběhu který má zatím největší úspěch u mě na Wattpadu doufám že se vám líbilo a také se omlouvám za dlouhou pauzu, ale byly přijímačky a hromada povinností kolem a neměla jsem na psaní čas, takže tady máte po dlouhé době sice kratší než ostatní, ale i tak další část příběhu je na světě. Pokusím se psát jak jen to půjde, ale neslibuji, že příběhy začnou vycházet pravidelně, ale pokusím se o to. 

                                                                                                                                                                              Vaše Blue ;)

PS.: Doufám, že jste neztratili naději na pokračování jako já, ale měla jsem fantazijní blok, takže             jsem nemohla psát a jako další část by měl být ten druhý příběh nevím jak dlouho po                         tomto, takže neslibuji nic na další dny.  

PS2.: Obrázky u příběhů už budou více méně mimo příběhovou linii, protože mojí představě se                nic nepodobá, což většinou. Zatím 💙