Přátelství bez mezí

Sny, realita a počátek ranního dobrodružství

Rajská zahrada, zelená louka přesahující dálav a jezero obklopené květy. Slyším bzukot včel a ptačí zpěv. Nade mnou se ve větru pohybují větve jabloně a já ležím v horkém letním dni na trávě. Nic tenhle překrásný okamžik nemůže zkazit...

...Co? Tak malá mýlka může ho zkazit jen zvonění budíku. Ach jo zase tohle místo. Rodiče mě poslali na internátní školu a jediný výhled na přírodu mám přes zamřížovaná okna a ta příroda je neopečovávaná zahrada ve Walesu. Ze začátku jsem zde chtěla být, protože to zde mělo skvělé recenze, ale ne vše, co je na internetu je pravda. Ty fotky tam jsou asi deset let staré a zahrada už dávno nevypadá jako na těch fotkách. Zahrada je porostlá plevelem a fontána, ze které má dle fotek tryskat křišťálová voda je sice skutečná, ale voda už v ní dávno ztratila křišťálovou barvu. Cesty a pěšinky jsou zarostlé popínavými rostlinami.

Něco cvaklo? Áááá. To je počítač jediné východisko z tohohle plevelem porostlého pekla. Přišla mi zpráva. Ale od koho? Aha to je Lexi chodili jsme spolu na základku, ale jakmile skončila naše cesty se rozdělily. Chodím do školy pro ty, co svůj talent od malička nenašli. Lexi. Jak já jí závidím. Umí nádherně kreslit její obrázky vždy byly výzdobou na třídní nástěnce a půjčovali si je i na výstavách. Fotí tak nádherné fotky až se to ani nezdá jako realita ale sen. Píše nádherné příběhy jednou mi řekla, že mi napíše příběh dle mého zadání. Udělala to napsala opravdu nádherný fantasy příběh o magických stvořeních. Její příběhy jsou žádané u všech věkových kategorií. Už v patnácti letech obdržela na knihu nápis bestseller. Kéž bych byla jako ona. Nadaná a nemusí chodit na internátní školu jako já. Aha chce vědět, jak se mám odepisuji jí, že jako vždy je tu nuda a ponurá atmosféra.

Ne vážně zdi jsou popraskané a je vidět, že nátěry jsou tu četné ale ne trvanlivé. Dle ulpělých pozůstatků vrstev barev soudím, že tato místnost byla neustále šedivá a vrstvy se dají rozeznat lehce pokaždé to byl totiž jiný odstín. Světlo na stropě nebo spíše žárovka připevněná za kabel od středu místnosti, až na zeď vedle dveří k vypínači. A konečně moje nejoblíbenější část pokoje fotky ze všech táborů, ve kterých jsme byli spolu a samozřejmě je fotila Lexi. Nikdy by si nenechala sáhnout na fotky nikým jiným, než mnou mě dávala všechny, co vytiskla. Vždy vytiskla dvě stejné fotky jednu pro sebe do knihy a druhou pro mě. Nikomu jinému fotky neukazovala, i když by za ně dostávala zajisté obdiv, ale ona nikdy po pozornosti jiných netoužila. Byla svá a byla dokonalost sama, i když si to sama o sobě nemyslela. Vždy když jsem jí to řekla začala hrát, že zapomněla domácí úkol. Přitom nikdy žádný nezapomněla.

Někdo klepe? Kdo jen to může být? Rychle jsem na sebe hodila uniformu a vyběhla ke dveřím s obavami, že to bude nějaký dozor a řekne, že jdu pozdě. Mé obavy byly marné byl to Alan. Moje další pozitivní část, která mě tu drží. Když jsem sem nastoupila ujal se mě jako jediný, se kterým se dala vést rozumná řeč. Nyní stál ve dveřích se záludným úsměvem „Kde vězíš? Už bychom měli vyrazit," v jeho hlase zněla pobavenost a zamyšleně si mě prohlížel přimhouřenýma očima modrýma jako hlubina moře „takže malá Tiff se zkrátka zdržela oblékáním uniformy, jak jinak vždyť její skříň je hotová apatika," řekl a upřel svůj pohled na železnou skříňku u zdi, která byla tak málo prostorná, že jsem si musela nechávat uniformu venku, abych ji neměla zmačkanou a nedostala vynadáno či nějaký trest. A malá? ...no je pravda, že je o hlavu vyšší, než já. „No jasně a velikost skříně byla taky má volba a vězení taky, že?" odpověděla jsem ironicky. On se jen uchechtl a dodal „Nikdo si to tu zrovna neužívá. Do první hodiny zbývá pět hodin, co budeme dělat?" P-pět hodin? To si dělá srandu? Najednou se k jeho záludnému úsměvu přidaly i pobavené jiskry v očích, zřejmě si mou reakci užíval. Podívala jsem se nad dveře uvnitř mého pokoje, kde vysely hodiny .... ukazovaly dvě hodiny ráno. „Alane prosím pěkně, proč jsi tu tak brzy?" řekla jsem to poněkud naštvaně z důvodu, že mě vzbudil, ale také částečně pozitivně, protože přišel vždy, když jsem potřebovala zvednout náladu. Vůbec nevím, jak to dokázal odhadnout. Nějak jsme se sblížili už na začátku, je to asi jediný člověk, který se tu se mnou baví jako kamarád ostatní se na mě dívají povýšeně a každý jejich úsměv vyznívá něčím co nijak pozitivní není. Alan je zkrátka jediná osoba, která mě tu drží. Najednou se ke mně přiblížil, sehnul se ke mně a zašeptal mi do ucha klidným hlasem „Nechceš se jít projít ven? Na čerstvý svěží vzduch prosycený ranní rosou?" Když se ode mně odtáhl věnoval mi pohled s přátelským úsměvem. V tu chvíli jsem si uvědomila, že použil to, co na mě zabírá nejvíc. Miluju tu chvíli, kdy je vzduch prosycený rosou pokaždé mi to připomíná, že svět není až tak špatný ... dobrá tohle je i ohledně Alana, a když se spojí ty dvě věci dohromady .... Myslím, že Alan vycítil mou náladu tak jako vždy až moc dobře, a tak mi to řekl. „Víš, že ven nesmíme. Budeme mít prů..." nestačila jsem to doříct, protože na tváři udělal tu nejvíce podbízivou grimasu, která mě vždy přesvědčila ho poslechnout. Byť jsem se dnes snažila sebevíc odolat, tak mě to donutilo se podvolit.

Jen co jsem přikývla chytl mě za zápěstí a táhl mě po celé chodbě podél zdi za sebou a bylo mi jasné, že kdybych odřekla zopakoval by to, co udělal předtím. Už jsem to totiž zkoušela. On bohužel zjistil, že ten jeho pohled je pro mě neodolatelný, a tak ho začal dělat vždy, když jsem byla smutná a vždy mě vytáhl někam, kde se mi udělalo líp, ale nikdy ne ven. A ne ráno, když je ještě tma. Najednou se zastavil a otočil se na mě „O patro, níž jsou dveře ven, ale tam budou bez pochyby kamery, tyhle místa ještě nemonitorují, ale v kuchyni kamery nejsou a nikdo tam nyní nebude, takže ..." s popudlivým úsměvem nedokončil větu, což pro mě bylo jasné znamení, že po mně chce, abych ho doplnila. „... takže půjdeme vchodem pro zásobování kuchyně," sotva jsem to dořekla jeho ústa se roztáhla v širokém úsměvu a řekl „Skvělý postřeh Tiff," najednou se mnou škubl a šli jsme směrem, kde byla místnost nad kuchyní. Všichni jsme věděli, že se tam nesmí, a jelikož tam byla přímá cesta do kuchyně, zbývalo jen doufat, že tam už nikdo není.

Alan mě táhl za sebou, až do té místnosti, byla tam hromada věcí, různě pověšených podél zdí. Alan zamířil jen na jedno místo a sice ke starému stolu, za kterým se nakonec ukázala prasklá obkladová deska ze dřeva. „Neříká se tomu vandalství?" zeptala jsem se jen tak a on odpověděl jen „Ne tomu se říká nouzový východ," podíval se na mě se záludným úsměvem a odklonil desku, no spíše úlomek desky. Už byl skoro uvnitř díry ve zdi, když se zastavil a zeptal se mě s úsměvem „Chceš jít první?" Já mu na odpověď jen zavrtěla hlavou a on řekl „Jak myslíš," řekl a skočil dovnitř. Podívala jsem se na tu díru a naklonila jsem se do ní. Ukázalo se, že je to ventilační šachta přímo nad kuchyní, když jsem se podívala směrem dolů uviděla jsem Alanovu rozcuchanou hlavu a jeho dle ostatních děsivé, prozíravé modré oči, které mi připadaly normální, nijak mě neděsily ani nic podobného, naopak jeho pohled mě vždy přiměl riskovat to, co bych jinak sama nikdy neudělal, jako je dostat se ven, pod hrozbou trestu.

Vytrhl mě z myšlenek „Tiff pojď. Pokud se tedy nebojíš, že spadneš na zem," řekl tak popudlivě a s lišáckým úsměvem, že bych ho nejradši praštila za každou cenu, což on vlastně věděl, a proto to dělal, jako tehdy, když jsem vyšplhala na strom a bála se seskočit, udělal to a já jsem mu s radostí přistála na zádech.

Teď jsem zkrátka seskočila dolů, a jelikož jsem padala přímo na záda, což by byl nanejvýše nepříjemný dopad, tak mě chytil do náruče. Podíval se na mě zvláštním pohledem a po chvíli mě postavil na zem, nechtěla jsem to řešit, tak jsem dělala jako by nic neudělal. Po chvíli se zřejmě upamatoval a opět mě chytl za zápěstí a pokusil se otevřít dveře pro zásobování, ale marně byly pevně zavřené. Když jsem si povzdychla rozhlédl se po místnosti a zastavil se u okna, a pak řekl poněkud více smyslně „A je tu plán B," samozřejmě nezapomněl dodat ten svůj typický úsměv a přišel k oknu. Na oknech nebyl žádný bezpečnostní systém, protože v horkých letních měsících, jako je tento by se tu personál kuchyně udusil nekončícím horkem. Alan poklidně otevřel okno dokořán a dovnitř zavanul chladný ranní vítr.

Vyskočil z okna na zem a naznačil mi, abych šla za ním. Udělala jsem to a on se dal do kroku a já šla těsně za ním. Najednou přešel pomalu z chůze do běhu a mě nezbývalo nic jiného než udělat to samé. Běželi jsme zahradami, až jsme skončili u plotu, který jsme přeskočili a běželi k nedalekému kopci. 

Pokračování příště... ;)