Přátelství bez mezí

Ne všechna tajemství vydrží skrytá navždy

Jeho tajemnost jsem sice odhodlaná rozlousknout, ale než přejdu k vážnějším otázkám, tak zkusím říct vše. „Nevzpomínáš si, co jsem ti říkal?" řekl najednou a mou jedinou odpovědí bylo „Co?" Usmál se na mě a řekl „Když tě napadne nějaká otázka, co by tě o mě zajímala, tak se zeptej a nepřemýšlej nad tím, jestli je vhodná nebo ne." „Jo já jen ...," začala jsem, ale zalkla jsem se a on trpělivě počkal s úsměvem na rtech, než jsem to řekla „jak to, že nikdy nejsi unavený? I když přijdeme tak dlouho, že už ani nejde dospat?" Moje otázka ho nijak nerozhodila, spíše se tvářil, jako by ji čekal, a nakonec řekl s úsměvem „Já si energii dobíjím jiným, trochu více odlišným způsobem než jiní." Zeptala jsem se ho, aniž bych se vůbec chtěla zeptat a vyletělo mi to zkrátka z pusy „Jak?" Poprvé za dobu, co ho znám se zarazil a úsměv mu ztuhl na rtech a začal se dívat na nebe. „Jestli nechceš nemusíš mi na to odpovídat," řekla jsem pohotově. On si jen oddychl do nočního klidu a řekl klidným hlasem „Tak to není. Je to složité." „Promiň, nemusíš mi to říkat, když nechceš," řekla jsem rychle. On jen zavrtěl hlavou a řekl „To není o tom, že bych ti to nechtěl říct. Vážně chci, ale..." „Chápu bojíš se mojí reakce, ale já to zvládnu. Vážně," řekla jsem na svou obhajobu a on se rychle posadil a s pohledem na mě řekl „To není o tom, že bych se bál tvojí reakce... zkrátka... není to tak lehké," poslední slova řekl poněkud nezvykle smutným tonem, který jsem od něj nikdy neslyšela. Hned potom si opět lehl a zadíval se do svitu měsíce. Jeho oči tajemně zajiskřily a on si jen povzdychl a zavřel je. Nečekala jsem od něj už ani slovo, protože bylo vidět, že se mu do toho říct mi to nechce. Odvrátila jsem od něj zrak, když v tom se vyšvihl od země a sedl si, přičemž řekl „Nejsem normální člověk. Ve své podstatě nejsem člověk vůbec. Hrozně těžko se to vysvětluje a já..." zarazil se, když zjistil, že se na něj usmívám a poté řekl naštvaně „Posloucháš mě vůbec Tiff?" Já jen pokynula hlavou a on se na mě překvapeně podíval. Po nějaké chvíli se na mě záludně podíval a řekl „Měla bys mít strach." „Ale já strach nemám," řekla jsem klidným hlasem a dívala se mu přímo do očí a on se na mě udiveně podíval. Nějakou dobu si mě jen prohlížel, než si všiml mého pohledu, který se od jeho očí nijak nevzdálil. Najednou se usmál svým typickým stylem, zvedl se ze země a otočil se ke mně zády. Po chvilce se na mě podíval a já spatřila jeho oči. Zářili jasně modrou barvou a jeho zorničky měli zvláštní zúžený tvar. Doslova jako draci, o kterých mi četl táta, když jsem byla malá.

Dříve jsem čítala o tvorech, kteří překračují hranice skutečnosti. Mohou vypadat jako lidé, ale nejsou jimi. Mohou žít mezi lidmi, ale nikdy neví, kdy je jejich moc prozradí. Ale kdyby byl Alan tím tvorem, riskoval by opravdu tolik? Byl by se mnou většinu času, co jsem tu, i když by byl tím tvorem? Tyto otázky mi kolovaly hlavou, ale ani za boha jsem si nemohla vzpomenout, jak se těmto tvorům říká. I když v jednu chvíli mi došlo, že Alan by na jejich popis z těch knih nejvíce seděl. Ostré rysy, vysoká postava a zvláštní chování. Arogance, nekázeň a bez úcty k jiným. Vodí hrůzu a není radno se jim plést do cesty.

Z myšlenek mě vytrhlo to, když jsem zjistila, že je u mě až moc blízko, v tu dobu jsem se lekla, protože před chvílí stál ode mě dva metry daleko, a teď byl v u mě bezprostřední blízkosti. Skláněl se nade mnou „Opravdu se mě nebojíš?" zeptal se s pohledem upřeným na mě a já jen krátce odpověděla „Ne." V tu chvíli se na mě nevěřícně podíval a potom se záludně usmál „Co jsem? Vím, že víš, co jsem zač. V tvých myšlenkách se teď objevují příběhy o nás, tak mluv. Pokud se teda nebojíš," posměšně se zasmál, když v tom se mu najednou smích vytratil z tváře a naštvaně zasyčel „Co tě sem přivádí Desmonde?" Najednou se podíval naštvaně někam za mě a ozval se klučičí hlas „Od kdy jsi tak dominantní, vždy jsi nás vítal s úctou a teď se před námi skrýváš," zasmál se a pokračoval „a dokonce skrýváš i takovou malou holku." V tu chvíli Alan zatnul zuby a celým svým vzezřením dával najevo, že zuří a já se ohlédla po tom, co Alana tak rozzuřil.