Přátelství bez mezí

Změna plánu

ptala jsem se dál a Alan vydal další povzdech a řekl „Kdysi jsem to taky hrál, takže vím, jaká jsou pravidla a podmínky. Já dnes v noci porušil jedno z pravidel a to to, že nikdo z hráčů nesmí vstoupit do cesty lovci duší, kteří s nimi mohou následně hrát a také je prohrát." Jeho slova mě šokovala, protože jsem věděla, že má nějaká tajemství, ale ne až tak vážná.

Pokusila jsem se uklidnit a zeptala se ho „Co se stane tomu, co poruší pravidla?" On se na mě chvíli jen díval, ale potom řekl ledabylým tónem hlasu „Je to různé, za každý přestupek je jiný trest a zbytek už nechme být, nechci to řešit je to jen a jen můj osobní problém." řekl a odešel z místnosti i přes nespokojený Bastianův pohled.

Po tom, co Alan odešel chvíli hleděl na dveře a potom zakroutil hlavou a pronesl klidně „Ten kluk mě přivede do problémů," najednou se dodá posměšně „Jako by to nebylo poprvé." Jeho poznámka mě zarazila „Jak to myslíte? Alan vás už někdy do problémů dostal? A odkud ho vlastně znáte?" zeptala jsem se. On se na mě jen podíval a začal si mě prohlížet od hlavy k patě, což pro mě bylo nepříjemné, ale potom šla jeho vážnost stranou a usmál se „Vidím, že máš hlavu plnou otázek. Buď trpělivá, za nějaký čas ti odpovědi spadnou do klína, ale teď už jsi v pořádku, takže můžeš jít do pokoje, žádný kantor tě nebude obtěžovat za to ti ručím, ale s Alanem už nechoďte ven po setmění, ano?" Nechápala jsem proč nám to zakázal, ale věděla jsem jedno. Nechci vědět co by se stalo, kdybychom ho neposlechli.

Zbytek dne jsem si s tím nelámala hlavu jen co jsem přišla do třídy Alan působil jako vždy a bez rozdílů. Neměl opět žádné kruhy pod očima a známky únavy se na jeho vizuální stránce neukázali vůbec. Sedla jsem si tedy vedle něj a ani jsme se nenadáli a byl konec vyučování. Kantor, který nás měl včera na zeměpis se dnes pro změnu ve škole vůbec neukázal. Den se zdál jakýsi jiný než jiné dny, které jsem doposud zažila. Bylo klidno a všechno se tvářilo, jako by se vůbec nic nestalo. Jedna věc ale zůstala stejná, stále chci zjistit o Alanovi vše co lze a vše co ukrývá před zraky jiných.

Večer jsem jako každý den byla ve svém pokoji, nemyslela jsem na nic nijak převratného, jen jsem si lehla do postele a zkusila usnout. Bylo to marné. Ani na pár vteřin se mi nepovedlo usnou, stále jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Nedokázala jsem usnout, protože kdykoli jsem zavřela oči, tak se mi vracela vzpomínka na minulou noc, zdálo se to nekonečné.

Najednou někdo zaklepal na dveře pokoje. Snažila jsem se vymyslet nějaký plán jak se té osobě za dveřmi, která mohla být klidně někdo z lovců ubránit. Rozhlížela jsem se po pokoji, ale nebylo tam nic použitelného, a tak jsem využila staré části z těch prkenných obkladů nad kuchyní. Ano vzala jsem si jí s sebou a ukryla jsem si jí pod postel, ale nikdo mě nenačapal. Bylo to asi půlmetru dlouhé dřevěné prkno.

Svírala jsem ho v rukou, když jsem se chystala vzít za kliku a zjistit kdo je ten tajemný noční návštěvník. Zhluboka jsem se nadechla a dotkla se kliky. Upadla jsem do váhání, zda nedělám špatně, když otevřu, ale tak či tak, kdyby to byl někdo, kdo by mi chtěl něco udělat nezdržoval by se klepáním na dveře. Také to mohla být i nějaká záminka, ale já byla i tak ve střehu.

Rychle jsem otevřela dveře a máchla prknem, ale nikoho a nic jsem nezasáhla. Bylo mi to divné, ale nakonec jsem se přinutila zavřít dveře a zamknout je na dva západy. Věděla jsem, že to mohl být kdokoli a mohl by se kdykoli vrátit. Chvíli jsem ještě koukala na dveře, než jsem se podívala na hodiny a zjistila, že se ještě stihnu vyspat, protože stávat jsem měla až za pět hodin. Otočila jsem se a čekalo na mě překvapení ležící na mé posteli jako by mu patřila. Alan ležel na zádech a díval se do stropu. Já se začala přibližovat, když najednou po pár mých krocích řekl „Můžu dneska přespat u tebe?" Jeho otázka mě zaskočila, protože na téhle škole to bylo zakázáno pod hrozbou velmi přísného trestu. „Stalo se něco?" zeptala jsem se nechápavě. On jen zavřel oči a vydal těžký povzdech, což mi řeklo, že je to něco vážného. Pozvolně řekl „Vyřadili mě ze hry." „A co to znamená?" zeptala jsem se zděšeně a on otevřel oči a jeho pohled se zaměřil na mě „Že se můžu objevit na seznamu stejně jako ty," jeho klidný hlas a klidný pohled, který na mě upíral mě nějak drželi v klidu s ním, i když jsem v mysli panikařila.

Po chvíli se mi neklid z mysli dostal ven, což Alan zřejmě poznal, a tak se na mě překvapeně podíval a já se to pokusila zamluvit „Co máš v plánu?" můj úmysl to nesplnilo, protože se můj hlas třásl. Jen co to Alan uslyšel tvářil se ještě překvapeněji, sedl si a nechápavě se zeptal „Ty o mě máš strach?" Mou odpovědí mu bylo jen sklonění hlavy. Najednou se objevil přímo přede mnou a objal mě. Bylo to nečekané, ale v tuhle chvíli mi to pomohlo. „O mě strach neměj, strachuj se o sebe, já mám výcvik a vím, jak s nimi bojovat," zašeptal mi do ucha klidně a sevřel mě ještě víc. Chvíli jsme takto zůstali, než začal mluvit „Budu muset utéct, než mě připíšou na seznam," řekl klidně a v tu chvíli jsem ztuhla. Chtěl tím snad říct, že uteče a přišel se se mnou rozloučit? Nebo myslí, že když mi to takhle řekne, tak když zmizí, tak ho nebudu potřebovat? Ne. Samozřejmě, že tohle byla ta nejabsurdnější věc, co mě napadla.

Když se ode mě odtáhl, tak si zřejmě všiml mého zamyšlení a řekl „Uteču...," řekl suše a po mém překvapeném pohledu, který jsem na něj vrhla dodal „...s tebou." V tu chvíli jsem se začala cítit, tak jako vždy, když jsem byla s Alanem. Byla jsem šťastná za člověka jako on, a tak jsem byla odhodlaná jít za ním i na konec světa, byl jediným člověkem, který mi byl nejblíž po celou tu dobu co, jsem tu. Dokázal si udělat srandu ze všeho a pomáhal mi vždy, když jsem nevěděla kudy kam. Už od začátku až do teď mi dělá lepší dny.

„Kdy?" zeptala jsem se krátce a po jeho překvapeném pohledu jsem dodala „musím si vzít vše důležité s sebou, takže kdy se vyráží?" zeptala jsem se s úsměvem. On se na mě ještě chvíli ohromeně díval a potom se jen usmál „Hned teď. To je důvod, proč jsem tu. Vyrážíme hned." Jen co to dořekl vysypala jsem z tašky všechno učení a dala si tam všechny moje osobní věci, co pro mě měli nějaký význam. Alan mě se zvědavostí pozoroval „Ty máš vážně moji fotku?" zasmál se najednou a já jí rychle schovala „To ti nestačí, že mě vidíš každý den od rána do rána?" zeptal se a furt se smál na celé kolo. Po chvíli, kdy viděl, že už to se mnou nic nedělá a v klidu si balím věci dál, tak řekl „Proč máš u sebe moji fotku?" Nevěděla jsem, co mu odpovědět, aby to nevyznělo v jiném smyslu, než y mělo, a tak jsem zkrátka řekla „A co je na tom špatného?" On se na mě zamyšleně podíval a potom si je povzdychl a nechal mě si v klidu balit věci, tentokrát na mou žádost otočený ke mně zády.

Po chvíli jsem měla konečně všechno důležité sbalené a připravené na cestu. Podívala jsem se na Alana a chtěla mu říct, že už jsem hotová, ale namísto toho abych ho našla stát v pozoru zády ke mně jako před chvílí, tak ležel na mé posteli a díval se na mě s přimhouřenýma očima, ve kterých stále běhaly ty záhadné jiskry. Neměl na sobě svoje typické oblečení, ale dlouhý plášť s kápí, což mě překvapilo, protože jsem si nevšimla, že by se převlékl. Naše pohledy se střetly a v tu chvíli se na mě usmál a snad poprvé se zdálo, že je šťastný. Dívali jsme se jeden druhému do očí a vyměňovali si úsměvy.

Po nějaké chvíli jsem se zkrátka zvedla ze země a šla přímo k němu, přičemž se na mě nechápavě díval. Po pár krocích se odtáhl od kraje a nechal mi místo, abych si k němu mohla lehnout, ale mou odpovědí bylo jen nakřivení hlavy. On se usmál a řekl „Takže připravená na cestu? Víš, že můžeš ještě říct ne?" řekl klidným hlasem, a nakonec si sedl a naznačil mi, abych si sedla vedle něj, což jsem také následně udělala.

Po chvíli dívání se jeden na druhého zeptal se „Proč máš u sebe moji fotku?" Jeho otázka mě znervóznila a on si toho zřejmě všiml, a tak mě paží objal kolem ramen a dodal „Neboj se nebudu tě nutit odpovídat na tohle, jen se tě chci znovu zeptat. Utečeš se mnou, nebo tu radši zůstaneš?" Z nějakého důvodu jsem tu otázku čekala a s klidnou hlavou jsem mu řekla „Až na konec světa." Touto odpovědí jsem si od něj vysloužila překvapený pohled, ale nakonec se jeho ústa roztáhly v širokém úsměvu a řekl „V tom případě jdeme." Jeho úsměv jsem mu opětovala a řekla „Jdeme."

Tak další část je na světě a doufám, že se vám líbila a, že se vám busou líbit i další každopáně mě omluvte za mou nepravidelnost, ale zkrátka škola a blížící se přijímačky, takže nestíhám. Děkuji za pochopení a na viděnou 

                                                                                                                                                                               Vaše Blue ;)