Objetí

175 7 1
                                    

Doběhl ke mně. Bála jsem se co bude následovat. Měl naštvaný výraz. Dostala jsem facku. Nevěděla jsem za co byla, ale byla pořádná. Nechtěla jsem v sobě ukázat toho slabého člověka, slzy jsem měla na krajíčku, ale snažila jsem se je zadržet. Rychle jsem chtěla jít pro ten jogurt. Ale to by mi můj bráška nesměl stisknout tu čerstvě pořezanou ruku. Strašně jsem sykla. Podíval se na mě v jeho očích jsem najednou viděla lítost, zlost, smutek. Všechny tyto emoce tam byly. Pak pustil moji ruku ukázal na kluky a společně odešli kromě Vojty ten tam zůstal a koukal na mě. Najednou stoupl ze židle a ukázal na mě prstem(takový to znamení pojď jsem.) Přepadl mě strach, bála jsem se, vím, že Vojta dokáže být drsnější než David. Nevím co mě to popadlo, ale šla jsem za ním. Když jsem k němu došla. Ani ve snu by mě nenapadlo co zrovna udělal. Obejmul mě. Obejmul mě tak strašne silně. U něj jsem se cítila tak v bezpečí jak u nikoho jiného. Naposledy mě takhle silně obejmula mamka když ještě žila. Vojta mi šeptal do ucha uklidňující slova. A já mu brečela do mikiny. Přesunuli jsme se do obýváku, sedli si a pořád jsme byly v obětí. Najednou řekl.

Let me! Kde žijí příběhy. Začni objevovat