Love forever ♡

Meet Justin

Z pohledu Ellie:

Ráno po snídani a hygieně jsem si šla jako vždy zaběhat. Vždy při běhání přijdu na jiné myšlenky. Zatím jsou moje myšlenky pořád stejné. - Budu někdy konečně šťastná a nebudu se trápit? Proč zrovna moji rodiče? Ano, přesně tak. Včera to bylo 7 let, kdy mi umřela mamka a 1 rok, kdy umřel taťka. Pořád se mi po nich stýská, ale musím být silná, protože oni by určitě taky nechtěli, abych se trápila.

Rozhodla jsem se zase běhat po parku, který je kousek od mého domu. Nasadila jsem si tedy sluchátka a vyběhla. Po asi hodině běhání v parku jsem si sedla na lavičku a odpočívala. Najednou si ke mě přisedl nějaký kluk, který měl mikinu a na hlavě kapucu. Měl i sluneční brýle, takže mu nebylo vidět do obličeje. ,, Ahoj" promluvil na mě po chvíli ticha. ,, Ahoj. Vím, že je to trapné, ale neni ti horko?" zeptala jsem se ho. ,, Takže za prvé to neni trapné a za druhé nějak maskovat se musím." Tomu jsem absolutně nechápala. Proč se musí maskovat? ,, Proč se musíš maskovat?" ,, Víš já........ Nemohl bych ti to říct někde jinde než tady , když tu prochází tolik lidí?" ,,Jasně, ale kde?" nadzvedla jsem tázavě obočí. ,, Co třeba ve Starbucksu, kde neni tolik lidí? Zvu tě" ,, Dobře. Děkuju." usmála jsem se na něj a vyrazili jsme. Možná si říkáte, že jsem blázen, že jdu s cizím člověkem na kafe, ale on mi nepřišel nějak nebezpečný nebo úchylný :D. Přišel mi spíš, jako by se potřeboval někomu vypovídat, protože vypadal dost smutně a zhrouceně.

Ve Starbucksu jsme si oba dali latte a šli si sednout ke stolu. ,, Takže můžeš začít začít." pobídla jsem ho. ,, No víš... já jsem Justin. Justin Bieber."řekl a sundal si kapucu i brýle. Nemohla jsem tomu věřit. Justin Bieber právě teď sedí přede mnou v celé své kráse :3. ,, Really? Jinak já jsem Elizabeth, ale všichni mi říkají Ellie." dostala jsem konečně ze sebe pár slov. ,, Koukám, že jsem tě docela překvapil Ellie. Jsi belieberka?" ,, Ano. Od smrti otce ano." cítila jsem, jak se mi slzy tlačí do očí. ,, Promiň. Nevěděl jsem to. Promiň." ,, V pořádku. Nemohl jsi to vědět." setřela jsem si slzy a snažila se na tátu nemyslet. ,, Kdybys cokoliv potřebovala, tak mi to můžeš říct. Můžeš se mi s čímkoliv svěřit." přešel ke mě a pevně mě objal. Já mu obětí opětovala a přála si, aby tento okamžik nikdy neskončil.