To už to nevydržím a rozesměju se. Směju se dokonce tak moc, že spadnu na zem. Celé mé tělo se otřásá pod náporem nynějšího záchvatu smíchu, až mě za chvíli začne bolet břicho a proto se snažím tento záchvat lehce zklidnit.
Jakmile se trochu uklidním, pohlédnu na holčičku, která na mě hledí ještě z větším šokem než předtím.
Dobře, uznávám, že musím působit lehce jako pacient nějaké psychiatrické léčebny, kterému se podařilo utéct.
I když pochybuju, že takhle malá holčička vůbec spojení psychiatrická léčebna zná.
Snažím se vypadat trochu přiměřeněji na svůj věk, proto si uhladím oblečení a snažím se tvářit vážně. Ovšem až pozdě mi dojde, že jsem je před chvílí vytáhla z plechovky plné barvy a se zděšením si prohlížím uhlazené oblečení. Po jeho délce, jak se také dalo očekávat, se táhnou dlouhé červené čáry.
V duchu se prokleju a plácnu se do čela, které nyní má na sobě také otisk mé ruky.
Ale co už. Hlavně že se osůbka přede mnou baví.
Holčička se totiž několikrát uchichtne, ale pak zcela vážným tónem prohlásí: „Myslím, že seš špinavá."
Bingo, Einsteine.
ČTEŠ
Červeň na mých rukou
General Fiction„Krev," zamumlala holčička vyděšeně s pohledem upřeným na mé ruce, „to je krev!" Vyprskla jsem smíchy, zatímco ona na mě vyděšeně zírala. „Ale kuš krev, ty trdlo!" řekla jsem po chvíli a lehce jí klepla na nos, který se okamžitě zbarvil do ruda...
