Pomalu vytahuji z plechovky ruce celé pokryté rudou barvou, abych moc barvy nevyšplíchla okolo a také samozřejmě, abych si úplně nezašpinila oblečení, i když jak se tak dívám, už je stejně pozdě.
Poté tyto dvě krvavě zbarvené ruce pokládám na stěnu, přičemž cítím, jak se mi do nich zabodávájí kamínky, vystupující ze zdi. Ale ne, ani to nebolí, jak by si jistě někteří nyní jistě řekli.
Možná mám jen vysoký práh bolesti, ale mě to opravdu jen šimrá. Opatrně rukama sjíždím níž po zdi a nechávám za sebou stopy jednotlivých prstů.
Nebudu vám lhát, kdybych na tohle narazila někdy pozdě v noci a nevěděla, že si tu jen jedna holka hrála s barvou, klidně by mě napadlo, že tu někoho zabili.
Najednou za sebou uslyším praskání větviček a něčí kroky. Strhnu, ruce stále přitisknuté na zdi, jsem tiše jako myška a soustředěně naslouchám okolí.
Kroky se přibližují. Křupání větviček se přibližuje. Moje srdce mi buší jako splašené, až se začínám bát, že za chvíli omdlím. Říkala jsem před chvílí, že je to přece jen trochu nebezpečné místo? Že sem moc normálních lidí nechodí?
Tak právě tahle informace se mi v tuto chvíli úplně nelíbí...
ČTEŠ
Červeň na mých rukou
Ficción General„Krev," zamumlala holčička vyděšeně s pohledem upřeným na mé ruce, „to je krev!" Vyprskla jsem smíchy, zatímco ona na mě vyděšeně zírala. „Ale kuš krev, ty trdlo!" řekla jsem po chvíli a lehce jí klepla na nos, který se okamžitě zbarvil do ruda...
