Holčička mi chce okamžitě oplatit to, že jsem ji takto zašpinila, i když budeme-li upřímní, já jsem už takto dost špinavá z předešlého malování. Ale nebráním se, když si namočí prsty v oné barvě a pár kapek na mě stříkne.
Přeci jen, když je člověk malej, chce, aby všechno bylo tak nějak fér, řeknu si v duchu a okamžitě se mi vybaví moje sestra, když byla v jejích letech.
Byla úplně...stejná, překvapivě.
Chvíli na sebe tak hledíme a postupně se začíná rozprostírat trapné ticho, které nikdo nemá rád.
Proto se rozhodnu trochu odlehčit situaci. Vezmu si kyblík s barvou do ruky, trochu barvy naberu do dlaně a rychle ji cáknu na holčičku, která překvapením vykřikne. Docela nahlas.
Já překvapivě zamrkám, protože stále vlastně nedokážu pochopit to, kde se vlastně v dětech bere ten jejich pronikavý hlásek.
Taky by se mi totiž někdy hodil...
ČTEŠ
Červeň na mých rukou
Ficción General„Krev," zamumlala holčička vyděšeně s pohledem upřeným na mé ruce, „to je krev!" Vyprskla jsem smíchy, zatímco ona na mě vyděšeně zírala. „Ale kuš krev, ty trdlo!" řekla jsem po chvíli a lehce jí klepla na nos, který se okamžitě zbarvil do ruda...
