Nádech, výdech.
Nádech, výdech.
Nádech, výdech.
Těmito dvěma jednoduchými slovy jsem se nyní, stojíc na obrubníku na okraji chodníku, řídila.
Pohled jsem zabodávala do okolí před sebou, tedy spíše, mám-li být konkrétnější, do muže na druhé straně ulice.
Starší muž, tak kolem sedmdesátky, stál před svým domem a natíral plot, který tak chránil jeho majitele před zvědavými pohledy sousedů a kolemdoucích. Celkem běžné.
Soustředěně pohyboval rukou s malířskou štětkou stále nahoru, dolů a pilně pokračoval ve své práci.
Párkrát sice zaklel, zejména pokaždé, jakmile se na jeho pracovních kalhotách objevil další flek od barvy, přestože jsou určeny k tomu, aby se zašpinily, ale jinak pracoval tiše a bez přestávky.
Mně už mezitím pomalu docházela trpělivost, protože tu stojím bezmála hodinu a už mě také trochu začínaly bolet nohy, což, nebudu vám lhát, poněkud zkomplikovalo můj nastávající plán.
Chvíli jsem jen tak stála.
Chvíli přešlapovala na místě.
Chvíli jsem seděla na obrubníku chodníku a v ten moment mi bylo jedno, jestli budu mít špinavé celé kalhoty.
Zkrátka řečeno, skutečně jsem dělala co mohla, abych své nohy přesvědčila, že nejsou vůbec unavené...
ČTEŠ
Červeň na mých rukou
Genel Kurgu„Krev," zamumlala holčička vyděšeně s pohledem upřeným na mé ruce, „to je krev!" Vyprskla jsem smíchy, zatímco ona na mě vyděšeně zírala. „Ale kuš krev, ty trdlo!" řekla jsem po chvíli a lehce jí klepla na nos, který se okamžitě zbarvil do ruda...
