Náměsíčná

1. Holka ze Santery...

Nemůžu usnout... Cítím spojení... S něčím, čeho se tak bojím.

Od té doby, co mi Danny řekla, že jsem adoptovaná, cítím vše jinak.

Je moje máma, ale nedokážu jí tak říkat... Vím, že se o mě od mala starala, ale

nikdy mi nedokázala darovat tu typickou mateřskou lásku... Nikdy jsem si ji doopravdy nepřipustila k tělu... Byla to jen osoba, která měla za úkol, mě vychovat. V mé minulosti nastaly i chvíle, kdy to vypadlo, že jsme si na celém světě zbyly jen my dvě... Třeba, když jsem měla problémy na základce, protože jsem se často dostávala do bitek se staršími kluky. Hodně jsem se s ostatními prala, nebo rozbíjela věci... Nevím proč. Když se ve mě probudí vztek, jsem schopna všeho! A tohle... Myslím doslova. Všeho.

Vlastně nejsem úplně normální dvacetiletá holka, jakou se snažím být. Je to takové moje malé tajemství, ale nestydím se za něj! Každý přece nějaké má...

Začalo to - co to povídám! Nevím přesně, kdy to začalo... Danny říkala, že je to se mnou odjakživa. Jsem náměsíčná.

Nedá se to ale vyřešit zamknutím dveří, nebo ovocem před spaním. Zamyká se naopak Danny. Prý se dostanu do jakéhosi tranzu a vypadám jako divoká šelma, která touží po zabíjení! Jednou jsem prý Danny napadla a kousla ji do paže! Doteď tam má otisky mých čelistí. Pokaždé, když nad tím uvažuju, dochází mi, že to není úplně klasická náměsíčnost...

Je to něco víc... Vím to! Sice si nikdy nic nepamatuji, ale ráno se svíjím v obrovských bolestech! Stává se to, každý úplněk... A jen zřídka když měsíc dorůstá... Víte co je nejhorší?

Vědět, že jste adoptovaná, dějí se vám divné věci, ale nemít sebemenší tušení, odkud vlastně pocházíte! Jaká je vaše minulost... Nevědět... Kdo, nebo co sakra jste.

"Dále!" zakřičela jsem, když někdo lehce zaklepal na dřevěné dveře mého malého pokoje.

"Sally?" byla to Danny. Pramen jejích černých vlasů si dala za ucho. Vypadala nervozně.

"Copak?" sundala jsem si sluchátka a odtáhla se od počítače.

"No... Už je osm večer. Nechceš se jít osprchovat?"

"Asi jo. Dej mi pět minut..." chystala se odejít.

"Počkej!" křikla jsem. Otočila se s výrazem "Hm?"

"Tyhle šaty jsem viděla ve výloze, když jsem šla domů... Nějak jsi se naparádila - co tě to dnes večer vlastně čeká?" široce se usmála a zhluboka nadechla.

"Možná, že jsem... Někoho potkala..." hrála si na tajemnou. Sice už není nejmladší, ale někdy se chová jako teenager víc, než já!

"Ou bože! Gratuluju!" vystartovala jsem z křesla a objala ji svým medvědím objetím! Nečekala jsem to! Když jí před dvaceti lety zemřela její velká láska, rozhodla se už nikdy nezamilovat! Jmenoval se Jack. Žil si až moc bezstarostný život a doplatil na to... Bylo mu teprve dvacetpět a jí taky. Z velkého smutku a samoty si adoptovala mě. A od té doby si tady spolu žijeme, v malém domečku na kraji města. V okolí je jen jeden obchod. Do práce jezdím každé ráno skoro hodinu. Prodávám zmrzlinu v centru Londýna a taky píšu do novin našeho městečka Santery. Většina obyvatel jsou zde pro to, aby navěky utekli ruchu velkoměsta. Já tu jsem, abych mohla snít, že se jednou přestěhuju do centra a budu si žít spokojený život! Tady se nic neděje... Nebýt mého tajemství a pátrání po minulosti, za nic by můj život nestál... Žádné kámošky, žádní kluci... Danny se dostala z depresí. Jsem na ni pyšná. Smrt Jacka už je pro ni dávná minulost a teď je spokojená ve svém malém květinářství "FairyFlower" a k tomu vyrábí šperky, které prodává na internetu. A dnes večer má rande! Musím říct, že jí závidím...