My dva

Kapitola 21.

Marinette

Ani nevím, co mě probudilo, ale když jsem otevřela oči, neušlo mi hned několik věcí. Jako první jsem si všimla strašné bolesti hlavy. Ta mi třeštila tak moc, že jsem myslela, že se z toho zblázním. Potom jsem ucítila zvláštní pach a chlad místnosti, kde jsem musela být. Došlo mi, co se stalo. Nějaká žena mě trefila zezadu do hlavy kovovou tyčí, a tak jsem skončila tady. Unesla mě a teď mě drží v podzemí v nějakém debilním sklepě... Jak nečekané.

„Au," vydechla jsem, když jsem se chtěla posadit a opřít se tak o studenou zeď. Zabolelo mě totiž levé zápěstí. Zřejmě jsem si ho musela zlomit při tom pádu na zem, jak jsem nestihla utéct.
Vtom okamžiku se začaly otevírat hnědé dveře, které byly však ze dřeva. Připadala jsem si tady jako v nějakém vězení.
„Ale, naše superhrdinka se probudila." Chladnou místností, kde nic kromě malého okna se mřížemi nebylo, se nesl hlas neznámé osoby. Všechno jsem si domyslela.
„P-proč jste mě unesla? Kdo jste? Co ode mě chcete?"
„Tolik otázek, ale žádné odpovědi. Jak smutné," promluvila žena zákeřně.
Rozsvítila baterku, kterou měla v ruce, aby na mě snad viděla. Světlo vycházející ze svítilny mi svítilo do obličeje, proto jsem si nezlomenou pravou rukou zakryla oči. Když jsem měla volný prostor, pořádně jsem si ženu prohlédla.
Na sobě měla černé legíny, černou mikinu s kapucí na hlavě, ale obličej byl odkrytý. To byla možná chyba. Poznala jsem její smaragdové oči, které mi silně připomínaly někoho, ke komu jsem chtěla dnes jít. Zpod kapucí jí koukal blonďatý pramen krátkých vlasů, který si rychle zastrčila za ucho.
„Zřejmě ti to už došlo, ale pro vyjasnění... Jsem Michelle Fellniová, sestra matky Adriena Agresta. "
„V-vy jste jeho teta?" překvapeně jsem na ni zírala. „M-myslela jsem, že třeba jeho matka nebo tak, ale teta..."
„S jeho matkou jsme si byly hodně podobné, ano. Jenže teď jsem tady já a mým úkolem je držet tě od něj dál. Vlastně držet od něj dál všechny, kteří by mu mohli ublížit, počínaje tebou, Marinette Dupain-Chengová. Já tě zničím," poslední větu mi zašeptala přímo do obličeje. Musela jsem přimhouřit oči, protože světlo baterky bylo zase nebezpečně blízko.
„Když mě tady budete držet, tak nezničíte jenom mě, ale i jeho. Adrien mě miluje a jestli s ním nebudu, bude smutný. Nemyslete si, bude mě hledat a on mě najde. Ať už s pomocí nebo bez ní. On je silný, chytrý a já mu věřím. V tomhle by mě jen tak nenechal. Navíc nikdy o žádné své tetě nemluvil."
I když jsem byla unavená a měla ruku zlomenou, snažila jsem se dát dohromady smysluplný proslov, kterým bych ji mohla třeba i zlomit. Bohužel se na Michellině tváři objevil škleb.
„Páni, to je silný kafe, děvče. Ale na mě řeči nezabírají. Já mám své plány a cíle, které chci splnit. Taková obyčejná bezbranná holka jako ty mě nezastaví," mrkla na mě a já se zamračila.
„Já nejsem bezbranná. Jestli jsi nezapomněla, tak jsem superhrdinka Paříže a pořád tě můžu zastavit, což taky teď udělám. Tikki, tečky!!"
Chtěla jsem se proměnit, abych jí ukázala, s kým má tu čest, jenže se po zvolání těchto magických slov nic nestalo. Zkusila jsem to tedy znovu ještě jednou, ale když  jsem uviděla její úsměv na tváři a jiskry v očích. Ale ne!
„Jenom se tady zbytečně ztrapňuješ, zlato," řekla a natáhla ruku, kterou když otevřela, tak se v jejich dlaních skrývaly dvě malé náušnice.
„Ty... Tys mi sebrala mirákula!" vydechla jsem bezmocně. Teď jsem už opravdu bezbranná byla. Chtěla jsem se pro ně natáhnout, ale ona je vrátila do kapsy své mikiny, kde byly i předtím.
„Přesně tak, princezničko a až si pro tebe přijde ten tvůj Adrien, čeká ho stejný osud jako tebe. A nemluvil o mně protože o mně nevěděl. Skrývala jsem se a jelikož nebylo třeba ho chránit, nemusela jsem nic dělat. Když se však odhalila jeho identita, všechno se změnilo. Spoutat!!"

Poslední slovo jenom zasyčela jako had a zpoza jejích zad vyšla postava v tmavém oblečení. Byl to muž.
Ne muž, ale kluk. Mohl být tak v mém věku, možná o rok nebo dva starší.
Jeho vlasy byly tmavé, ale oči stejné barvy jakou měla jeho matka i můj přítel. Poznala jsem v něm syna ženy, která mě unesla a teď stála kousek ode mě ve špinavé, chladné kobce. Jaká to náhoda.
Když jsem se však tomu klukovi podívala do očí, spatřila jsem v nich lítost. Vážně lítost. Omlouval se mi pohledem za to, co mi udělala jeho vlastní matka.
Hned na to mi však nasadil pouta jako nějakému zloději a spoutal mi jimi ruce. Lítost byla rázem pryč.
Druhá stejná pouta mi nasadil i na kotníky a já tak měla stoprocentní jistotu, že se odsud bez cizí pomoci nedostanu.

***

Ahoj 👋

Dnešní kapitola je za námi a já jako vždy doufám, že se v líbila. 💞💕

Budu ráda za jakýkoliv hlas nebo komentář a u další kapitolky se uvidíme v neděli 😍😘

Less216💞