My dva

Kapitola 22.

Kocour

Jako první jsem vyrazil směrem ke škole, kde jsme Marinette viděli naposledy. Vzpomněl jsem si na to, jak mi řekla, že se ke mně staví a na náš polibek těsně před tím, než jsem šel do auta. Do očí se mi zase nahrnuly slzy.
Ve zprávách říkali, že hned poté, co se s námi rozloučila, šla domů, jenže tam ji nenašli. Rozhodl jsem se, že půjdu stejnou cestou, jako ona. Třeba se mi podaří najít nějakou stopu, něco co by mi řeklo, kam se moje holka poděla.

Už jsem to chtěl vzdát, protože jsem chodil kolem pekárny pomalu čtvrt hodiny, když v tom jsem si všiml v jedné uličce nějaké světlé látky.
Přešel jsem k tomu místu a vzal onu látku do ruky. Byl to bílý malý kapesník s vyšitým písmenem M v dolním rohu. Marinette nebyl, to bych poznal. Tahle věc byla cítit jiným parfémem než tím, který používá ona. To muselo znamenat jediné. Moji holku unesla nějaká žena, jejíž jméno začíná na M stejně, jako Marinettino. Ale proč tenhle kapesník nenašla policie? Vůbec mi to nedávalo smysl.

„Kocoure?" zaslechl jsem hlas Alyi. Když jsem se otočil, stála za mnou spolu s Ninem, mým nejlepším kamarádem.
„Fakt seš to ty, kámo," řekl Nino a já přikývl. Přešel jsem k nim a ukázal jim kapesník, který jsem držel v ruce.
„Takže už o tom víš taky. Co to je?" Zeptala se znovu Alya.
„Našel jsem to tady v uličce, zřejmě to patří tomu, kdo unesl Marinette," odpověděl jsem jí a Nino překvapeně pozvedl obočí.
„A to víš jistě?"
„Naprosto."
„Takže Mari unesla nějaká žena," zašeptala Alya a já přikývl.
„A už jsi zjistil, kdo by to mohl být?" Podíval se na mě znovu Nino.
„Ještě ne a ani mě nikdo nenapadá. Myslíte, že má cenu jít na policii?" Vážně jsem nad tím váhal.
„Podle mě jo. Třeba jim to pomůže," usmál se Nino.
„Klidně můžeme jít s tebou, jestli chceš," přidala se Alya.
„Vy byste šli?" Vážně mě to překvapilo.
„Jo. Poslední dobou jsem na Marinette nebyla zrovna dvakrát milá, protože mi neřekla, že je Beruška, ale teď vím, že to byla blbost. Mám takovej pocit, že je to z části i moje vina, tak chci pomoct ti ji najít," řekla a pak se podívala do mých očí. Na tváři se mi objevil úsměv.
„Určitě to není tvoje vina, Alyo. Ten, kdo ji unesl, přece nemohl vědět, že jste se teď moc nebavily," dal jsem jí ruku na rameno.
„Ale mohl. Co když nás sledoval, zjistil to a pak ji unesl, protože si myslel, že je sama?" Alya byla vážně zoufalá.
„Tak to podle mě není, i když... Jak by ale mohl vědět, kde bydlí?" Zeptal se Nino.
„Takže ji někdo sledoval a pak našel chvíli, kdy byla sama. Když ji unesl, nechal nám tady ten kapesník, ale proč? Proč by to sakra dělal?"
„Třeba o tom nevěděla," pokrčila Alya rameny už znovu při smyslech.
„Anebo chtěla, ať to zjistíme. Třeba to byl její záměr," přidal se Nino.
„A jsme zase na začátku," vydechl jsem a podíval se na látku v ruce.
„Tak zkusme zajít na tu policii. Možná na něco přijdou," navrhla Alya a já rezignovaně přikývl.
„Počkat... Podívejte se sem!" Ukázal najednou Nino na látku do rohu naproti vyšitému M.
„Co? To je logo mého otce. Motýlek," poslední slovo jsem jen zašeptal.
„Co to znamená? Myslíte, že to s tím má něco společného?" Alya si narovnala své brýle.
„Možná..." řekl jsem tichým hlasem. „No nic, zajdeme na tu policii, třeba teď na něco přijdou. Třeba se zjistí, kdo je ta žena, co Marinette unesla. A když ne, budeme pátrat dál," pokrčil jsem rameny a společně jsme se vydali směrem k policejní stanici.

***

Ahoj, tak a další kapitola je tu.^^

Chtěla bych vám moc poděkovat za všechny ty hlasy a komentáře k minulé kapitole a celkově k příběhu, jste zlatíčka :3

Taky doufám, že tahle kapitola splnila vaše očekávání, protože se mi nepsala zrovna nejlíp...

No nic, uvidíme se u pokračování v úterý <3

Less216