My dva

Kapitola 17.

Adrien

Odpoledne mě probudil nějaký zvuk, který mi v tu chvíli přišel strašně povědomý. Otevřel jsem oči a uviděl Berušku, která stála naproti mně. Vypadala trochu jinak a zdála se mi udýchaná. Zřejmě hodně pospíchala.

„Beruško, co se stalo?" Zeptal jsem se jí okamžitě, když jsem si toho všiml a postavil se. Ona se zase rychle posadila na postel. Kdyby tam nebyla, nejspíš by se klidně svezla i na zem.
„Adriene, máme problém. Vážný problém," řekla Beruška a já pozvedl obočí. Posadil jsem se vedle ní a ruku jí položil na záda.
„Alya zjistila moji identitu," vydechla a pak se jí z očí začaly spouštět slzy.
„Cože? Ale... Jak by na to mohla přijít?" Rukou, která byla na jejích zádech dosud v klidu, jsem jí po nich začal hladit. Potřebovala jistotu, že jsem tady s ní.
„Když mi přišla ta zpráva od tebe, byla zrovna hodina a já jsem si ji chtěla přečíst. Kromě mě ji ale viděla i moje kamarádka Alya, protože sedí se mnou. Jelikož jsi mě oslovil přezdívkou, tak z toho odvodila, kdo jsem a pak mi řekla, že už to ví," Beruška byla vážně v koncích, ale mě zajímala jiná část jejího monologu. V tom okamžiku mi to všechno došlo a já se musel usmát. V tom momentě jsem byl nejšťastnější člověk na světě.
„Marinette?" Když jsem ji oslovil jménem, trhla sebou a z očí se jí znovu spustily slzy.
„Ale ne! Teď jsem ti to řekla a... Tobě to došlo taky. Bože, tohle se nemělo stát. Takhle ne," panikařila a přitom kroutila hlavou. Já se však dál usmíval, protože tak se mi jen potvrdilo, že je to ona.
„Klídek, já jsem rád, že jsi to ty," řekl jsem a z očí jsem jí palcem setřel slzy.
„V-vážně?" Zřejmě tomu nemohla uvěřit a já vlastně taky ne.
„Jo, vážně. Víš, jak se mi ulevilo, že Beruška není třeba Chloé nebo Sabrina? To bych asi neunesl."
„T-takže...ty..."
„Copak, my lady?" Usmál jsem se a ona taky. Byl jsem rád, že už nebrečí.
„Teček dost!" Jakmile vyslovila tahle dvě slova, objevila se růžová záře a hned po ní jsem spatřil Marinette. Vedle ní se však začala vznášet i její kwami.
„Adriene, tohle je moje kwami-"
„Tikki?" Ozval se hlas Plagga, který Marinette skočil do řeči, ale ani jednomu z nás to nevadilo.
„Plaggu!" Tikki se usmála a ti dva k sobě přiletěli, aby se mohli obejmout.
„Takže Marinette a Tikki, jo?" Zeptal jsem se s úsměvem a ona přikývla.
„Vážně nejsi zklamaný?" Podívala se na mě Marinette s obavami v očích. Já si povzdechl, protože tohle mě už přestávalo bavit.
„Nejsem. Kolikrát ti to budu ještě říkat, co?"
Pokrčila rameny a já už se neudržel. Naklonil jsem se k ní a vtiskl jí polibek na rty. Přitom jsem ji pevně obejmul, protože tohle jsem chtěl udělat od chvíle, co se dneska objevila v mém pokoji.
„Stačí ti to jako důkaz?" Zeptal jsem se a ona se usmála.
„Stačí. Miluju tě, Adriene," obmotala mi ruce kolem krku.
„Já tebe, Marinette."

*

Neznámá osoba

Stála jsem na střeše nedaleko onoho velkého domu a sledovala ty dva pomocí malého dalekohledu, jak se spolu líbají. Vůbec se mi to nelíbilo, protože mým úkolem bylo jeho chránit. Jistě, možná jsem nedávno selhala, protože jsem nedokázala přijít včas, ale ona je hrozbou taky. Sice by se bez ní nedostal včas do nemocnice, ale to bych zvládla bez problémů sama.
Jenže ona se mi musela připlést do cesty, zaskočila mě, a proto ji musím zničit. Musím ho před ní ochránit, protože ona je skryté zlo.

***

Zdravím 😆

Tady je slíbená kapitola a spolu s ní i odhalení identity Berušky Adrienovi 😁

Jak se vám líbila?^^
Taky bych vám chtěla poděkovat za těch pár komentářů u minulé kapitoly, teď vím jistě, že se vám ten příběh fakt líbí 😍😘

Klidně můžete v hlasování a komentování pokračovat a uvidíme se v sobotu u další kapitoly 😍

Less216💞