Feral Souls

4

     Když vyšla Vitta ven s otcem dítěte,který neví o tom že je otec, vysvětlila mi, že v největším zabijákovi světa je dobro,  vyškemrala přespání na gauči, snědla všechny Tacos a zalezla do sprchy, trochu vyčerpaně jsem se sesunula na jídelní stoličku.

  Otec dítěte je Saiph. A neví to. Něco ve mně si je jisté, že z toho nebude mít radost. Vzhledem k tomu že na rozdíl od Vitty nestárne a jeho vlastní dítě bude jednou starší než on sám… Zaklepu hlavou, abych odehnala myšlenky na cizí rodinu, ale stejně to nejde.

   Ta dívka, kterou jsme se Saiphem hledali předtím, než mě zavřeli do OtRutu musela být Vitta. A on ji zuřivě hledal, všude možně a tahal mě sebou jako psa. Muí mu na ní záležet. To zemětřesení, které nás podle všeho dostalo z OtRutu třeba nějak zařídil Saiph.. Každopádně jsem si vzpomněla na další část mého života: hledání Vitty se Saiphem. Dílek k dílku…

  Když Vitta vyleze ze sprchy, všimnu si, že je na spoustě míst popálená a má ošklivé jizvy, přesně jak ředitelka Innová říkala. Že ji pálili. Řezali. Projede mnou ledový osten a já se zachvěju. Je to odporně zvrácený.  Stalo se jí tolik věcí, všechny si je pamatuje a stojí tu přede mnou, v pohodě. Musí mít silnou vůli žít. Pak mi dojde že nebojuje jen za sebe.

   Já sama nevím, co jsem tropila, ale mám obří pavučinovou jizvu na levé části hrudi. Vypadá naprosto příšerně, ale už jsem ji zamaskovala kouzlem. Krom toho mám asi tří centimetrovou jizvu na stehnu, kterou mám od kudly, co po mě hodila Innová.

  Chci se Vitty zeptat na pár věcí, ohledně Saipha, ale zarazí mě její pravidelné oddychování. Leží rozvalená na gauči, přikrytá pod žužlavou  dekou. Spí. Bosky docupitám do ložnice. Obří letiště ze světlého dřeva mě přímo vyzývá k tomu, abych se v něm poddala spánku.

   Krev a plíseň. Ničivá prázdnota. Ohlušující ticho. Mihotavé stíny, které si vymýšlí má poblázněná mysl. A přesto se je snažím chytit, narážím do tvrdých zdí, odírám se, upadám do bezvědomí, kvůli nárazům do stěn. Pak se nade mnou skloní Innová, když je v místnosti světlo, zabodne mi do nohy kudly a pak zase ta ničivá temnota, kterou protíná bolest v mojí. Nicota, která už se nedá vyrdžet.

   Spocená se probudím v posteli, deka odkopaná daleko ode mě. Vlasy se mi lepí na čelo. Rychle dýchám, chvěju se. Panika nechce a ustoupit a mě se do očí derou slzy. I když sem venku, pořád mě vězení neopouští, pronásleduje mě na každým kroku…

  Vylezu ven, abych se něčím zaměstnala, strhnu propocený prostěradlo, vytáhnu čistý oblečení a dám si ledovou sprchu. Voda mě trochu uklidní, ale děsivé vzpomínky zažrané hluboko ve mně tam zůstanou. Tyčí se tam jako maják v oceánu, co svým světlem zahnal ostatní vzpomínky. Vždyť já ani nevím, jaký mám vlastně příjmení. Používám Steynem, ale kdo ví.

  Ráno už dole Vitta vaří snídani, mojí úplně první. Mile se na mě usměje a podá mi talíř, na něm slaninu s vajíčkem. To mi asi chutnat nebude. Nicméně to do sebe nějak dostanu, i když se mi vajíčka těžko polykají.

„Co máš na plánu?“ Ozve se Vitta, když si přisedá ke stolu se svým jídlem.

„Najdu si práci.“ Pohodím rukama. Vlastně to v plánu vůbec nebylo, ale nechci jen tak bezcílně proplouvat dny.

„Vždyť si sotva dokončila zakládku. Střední si strávila ve vězení.“

„Nechci nic speciálního. Třeba jen práci na baru…“ Pohodím rameny a Vitta konečně zmlkne. Zbytek jídla sníme mlčky a já bráním myšlenkám na vězení – který mi teďka byly připomenuty, gratuluji- aby se zmocnili mýho mozku. Možná kvůli tomu jím pomalu, a když Vitta strká svůj talíř do myčky, jsem sotva v půlce.

„Já se jdu plácnout k moři.“ Usměje se a než stihnu vyždímat nějakou odpověď, je pryč. Přeměním vajíčka v okurky a v klidu dosnídám.

  Taffi’s Nonstop je malý sklepní podnik kousek do centra.Vlastně to není tak nonstop, protože v úterý ráno zavírají a znovu se otevře až ve středu večer.

    Je tu bar, spousta stolů, tančení parket, jedna tyč a příjemně vybavená kuchyň, co není ani tak nechutná na bar. Tady budu pracovat. Taffi, majitel podniku, svalnatý třicátník mi dal práci bez problémů, nastupuju teď, za barem. Jsou tu tři kuchaři a dvě servírky. Teda momentálně je tu jenom jedna, krátkovlasá černovláska menší než já. Marry Margrett Blancherd. Ale mám jí říkat Marry. Dneska pojedu jenom do osmy, jinak po mě bude chtít Taffi i noční, protože s druhou barmankou, Avril jsou prý problémy.

   Bez problémů si vezmu černou zástěru s logem Taffiho podniku, na který zatím nemám odznáček se jménem a začnu obsluhovat zoufalce, co se opíjí od jedenácti ráno.

   Už navečer sedí na jedné z barových stoliček blonďatý kluk, vlasy sčesané do patky, modré oči co pečlivě pozorují panáka whiskey. Mojí pozornost si získá tím, že je jediný v baru stejně starý jako já. Když myju panákové skleničky, skloněná k dřezu, nenápadně mě pozoruje. Když dopije, šoupne skleničku směrem k baru.

„Ještě?“ Ptám se a on přikývne. Zkoumavě se mě prohlíží, ale už e tím neostýchá. Možná bych měla mít za tu pozornost radost, ale je mi to nepříjemný. I když jsem otočená k baru, vím že mě pozoruje. Vydechnu, otočím se a podám mu naplněnou skleničku.

„Jak se jmenuješ?“ Ptá se blonďák, ani se nekoukl na panáka. Modré oči, štíhlý nos, slabší rty. Nevypadá zrovna jako někdo ze Španělska.

„Irina.“ Odpovím a před zpátky k dřezu. Kluk mě pořád pozoruje.

„Já jsem Benjamin.“ Prohodí a stále mě pozoruje. Jen tak se usměju, aby se neřeklo a dál si všímám skleniček,dávám je, aby oschly. „Ty jsi odsud?“

„Ne.“ Odpovím pohotově. Nevím, odkud jsem, co vím, tak mluvím americkou angličtinou, takže budu někde z Ameriky. Kluk se usměje.

„Já taky ne. Jsem vedle z Francie.“ Snaží se navázat komunikaci. Povzdechnu si.

„Jsem z Oregonu.“ Plácnu jen tak, protože tam jsem potkala upíra a teleportovala se tam, takže je možnost, ze jsem odtamtud. Nebo si na to můžu jen hrát, vytvořit si nějakou minulost. Kluk obdivně hvízdne.

„Jsi nádherná.“ Prohodí jen tak. Prudce se otočím.

„Nesnaž se. Nechci vztah, a i kdyby, tak né s někým kdo se sám opíjí ve čtyři hodiny v baru. Buď radši zticha, tak si sympatičtější.“ Mluvím klidným tónem, ruce v bok, mokrá od stříkání kohoutku.

   Noc.

   Spadnu z postele, svíjím se v bolestech a potlačuji křik, co se mi dere z hrdla. Plazím se po zemi, vnitřnosti jako by se trhaly, po malinkých kousíčcích. Převalím se na zády, držím se, ale bolest z ničeho nic přejde. Jediné, co po obě nechala je platinový pramen, mezi ostatními mými kaštanovými vlasy.

next: 24.9.

  Je 21. a další část je na světě! Je to jedna z těch nudnějších spojek, příště už se bude něco dít:) Jinak děkuju za reads a votes:) 

  Btw: Dneska mám narozky, take kdybyste mi někdo chtěl udělat radost, koment potěší^^

Doufám že část moc neudila:) Neumím psát realistický příběhy..:D