Feral Souls

18

        /music on/

   Probudím se pozdě v noci, s výhledem na noční dálnici, kde ospalýma očima pozuruji krajinu, osvětlenou žlutým světlem lamp. Jsem opřená o okýnko a celá ztuhlá z nepříjemných poloh, které v autě můžute vytvořit. Otočím se na řidiče, auto jede až moc rovně na to, aby to byla Ines. A taky není, za volentam je naštěstí Archer. Odlepím se od okna,  abych dala Archerovi najevo, že jsem vzhůru.

„Je ti líp?“ Ozve se Archer poněkud milým hlasem. Nevidím mu do tváře, ale vlasy má rozčepýřené do všech stran a zamračené obočí, jako by se na něco  pracně soutředil.

„Jo je. Nechceš vystřídat?“ Odpovím a posunu se na sedačce, abych líp viděla na silnici, kde se střídá světlo a tma, jak projíždíme mezi jednotlivými lampami. Nikdo jiný na dálnici není, jsme tu sami.

„Ne, dobrý. Stejně bych neusnul.“ Odpoví a napije se z flašky, zastrčené ve dveřích. Unaveně si zývnu. Nejsem si jistá, jestli bych dokázala řídit, takže jsem ráda, že tahle povinnost zůstává u Archera. Zabloudím pohledem k hodinám na palubní desce, je půlnoc. Vyjížděli jsme okolo sedmé, takže jsme na cestě okolo pěti hodin. Všechny jsem je prospala...

„Kde jsme? A kam jedeme?“ Ptám se, protahujíc si krk ve kterém párkrát křupne.

„Jsme na dálnici.“ Odsekne Archer. Ještě před chvílí zněl starostlivě a teď je zas podrážděný. Vážně netuším, co jsem za těch pět minut provedla. „Jedeme do Madridu.“ Zabručí přesnější odpověď a já mlčky přikývnu. Madrid.

              ***

„Iri?“ Uslyším hlas. Někdo mě pohladí po vlasech a já usměju sama pro sebe, jenom v mé hlavě. „Jsi vzhůru?“

  Alexis. Poznám hlas a vůni, která je mi čím dál známější. Místo odpovědí vydám jakési zamručení, stále unavená, oblouzněná, napůl spící.

   Pak ucítím, jak mě jeho ruce berou a někam přenáší, dokud znovu neusnu.

                ***

     Ráno se vzbudím na manželské posteli, v malém útulném pokoji, s  palandou, dvěmi křesly, skříňí z tmavého dřeva, červeným kobercem a našedivělými zdmi, které vypadají vážně pěkně.

    Nejsem moc odpočatá, ani nevím, kde jsou ostatní, celá místnost je prázdná. Nejspíš mě tu nechali na pospas spánku a únavě. Přece jenom jsem měla zůstat ještě den v nemocnici,takže bych se neměla divit, že jsem oblouzněná a unavená.

 „Jsi vzhůru!“ Ozve se seshora z palandy Ines, když se na měkké posteli posadím. Začnu si protírat spánky, jako by mě to mohlo probudit.

 „Jsem.“ Odpovím a zvednu hlavu k ní. Na palandě se vyloženě rozvaluje, s pytlíkem chipsů v ruce a flaškou coly k tomu. V tomhle se za ty čtyři roky vůbec nezměila- vždycky jedla typickou americkou stravu.

  „Super. Myslím, že s tebou musím probrat pár věcí.“ Usměje se a začne slézat z palandy, jejíž schůdky hlasitě vržou. "Ty si nic nepamatuješ, že ne?“ Nadzvedne obočí, když si sedá do jednoho z majestátně vypadajících křesel. Zapadnu do druhého. Je ještě hlubší a měkčí, než jsem čekala.

„Nic. Jen to že se jmenuju Irina a pár věcí co jsem si nějak oživila.“

„Irina Autumn Stow. Narozená 11. Února.“ Usměje se Ines. Já mám prostřední jméno? Nějak mě vůbec nenapadlo přemýšlet, jestli mám, nebo nemám druhé jméno. Připadá mi v mém jméně jako vetřelec.