Feral Souls

8

      

 Poslední čtyři dny jsem se plácala v Taffiho nonstopce, nebo se někde toulala s Alexisem. Stejně jako dneska, různě jsme se procházeli Barcelonou, až do desíti, kdy jsme se zasekli u nočního pohledu na Sagradu da Familiu.

Později:

   Alexis mě vysadí před domem, kde bydlím až pozdě v noci. Celý večer u Sagrady uběhl strašně rychle, jako by jste na chvilku zavřeli oči a po jejich otevření už byla půlnoc. Alex mě na rozloučenou pevně obejme a já si vychutnám každou chvíli, kdy cítím jeho vůni, kdy mě jeho paže objímají a dávají pocit bezpečí, kdy cítím jeho slavy přes triko... Když se odtáhne, bodne mě nepříjemná zima, naskočí mi husina.

„Přijď, až budeš moct.“ Usměje se, když nasedá na motorku. Nastartuje, tak hlasitě, že musí být celá ulice vzhůru, rozjede a zmizí za nejbližším rohem.

   Doma si dám jen sprchu a padnu do postele. Dneska jsem si připadala normálně. Jako bych nikdy nebyla čtyři roky v podzemí, jako bych neviděla kamaráda umírat vedle sebe. To všechno díky Alexovi, dokáže odtáhnout moje myšlenky. A to mě trochu znervózňuje… Chci vůbec mít hlavu plnou myšlenek na jeho objetí?

Ráno:

    Vezmu si jen suchou bagetku, protože mi není moc dobře. Tuhle noc jsem měla jen kratičký sen, kdy jsem seděla v místnosti s poblikávajícím světlem. K Taffimu mám přijít až ve čtyři, ale zas tam budu do půlnoci. Nejdřív mě napadne, že bych mohla zajet k Alexovi, jenže moje nohy k tomu nemůžu přimět. Jsou jako přilepený k zemi. Můžu jen stát opřená o kuchyňskou linku a jíst odpornou bagetu. začíná mi chybět Vittino raní vaření.

      Nakonec se rozhodnu tam zajet. Stojí mi to za to. Hodím na sebe černé kraťasy a tmavě fialové tílko, už jdu jen pro mobil, když někdo zazvoní na dveře. Vitta? Nejspíš. Nikdo jiný to být nemůže, Alexis neví v kterém bytě bydlím, nemáme tu jmenovky. Seběhnu po schodech dolů a zamířím ke dveřím. Pak si to rozmyslím, vytáhnu ze stojanu kudlu a až ozbrojená dojdu otevřít dveřím.

    Je tu ta černovlasá, nízká holka, kterou jsem zachraňovala (média). Vzduch. Okamžitě sevřu kudlu pevněji a čekám na její rekaci. Ona jen stojí a kouká na mě, jako na exponát v muzeu. Velké tmavé oči na mě upírá nepřirozeně dlouho. Je to možná  nepříjemnější, než kdyby na mě zaútočila.

„Irino-“ chce začít, ale slova se jí zadrhnou v krku, protože na ní okamžitě namířímkudlu. Má ji těsně pod bradou a já se všimnu jak těžce polyká. Nevím, co je zač, ale zná moje jméno. A to mě znervózňuje a děsí. Někdo jí mohl poslat mě zabít, abych byla vážně mrtvá. Potom černovláska znovu promluví, řekne jen dvě slova, ale mě se zastaví krev v žilách.

„Niamh Croitor.“

    Projede mnou vlna vzpomínek, které mi bolestivě stlačí hrudník. Jak jsme se poprvé potkaly, na večer kdy tancovala na stolech, na maškarní, na výlet do aquaparku, na to jak jsem ji zachraňovala ze spáru vlkodlaků, jak jsme držely spolu...

    A pak na to, jak mě považovala za chodící mrtvolu, když jsem se vydala na výpravu hledat Saipha. A pak, když jsem prostě zmizela..

   Chytím ji za triko, vtáhnu dovnitř a prudce zabouchnu. K mému překvapení vypadá stejně naštvaně jako já. Stojí se zkříženýma rukama a propaluje mě pohledem. Čekám, než začne, protože důvod jejího naštvání mě opravdu zajímá. Ono to asi musí být strašně k naštvání, když vaše nejlepší kamarádka vlastně vůbec neumřela.

„Ty jsi-“ Začne vztekle, ale pak se znovu zasekne, tentokrát sama od sebe. „Ty jsi ty čtyři roky jen tak bydlela tady u moře a my, my jsme bojovali, oplakávali tě, Pierre přišel o ruku a ty jsi se opalovala a koupala!“ Vyprskne a v očích jí hoří hněv. „A pak na mě přijdeš s kudlou!“

„Protože jsem nevěděla kdo jsi!“ To už se začínám vztekat taky. Válela u moře?! „Když se o mě nevědělo, nikdo jste se mě nepokusil najít! Odepsali jste mě. Já-“

„Jistě, za chudinkou se nikdo nepřišel vykoupat! Až si nás z těch čtyřech letech na sluníčku zapomněla!“

 „Já ty čtyři roky byla v OtRutu!“ Vyprsknu a z kohoutku prudce vystřeli voda. Niamh na mě překvapeně kouká, s otevřenou pusou, protože chtěla něco namítat. Prudce dýchám, ale vodu klidně zastavím. 

„Promiň.“ Ozve se tiše, omluvně. Zavřu oči, abych se nemusela dívat na její smutný výraz. Dokáže mě změkčit, její veliké černé prosebné  prosebné oči. „Od kdy?“

„Přesně po tom co Saiph zabil Innovou.“ Odpovím a Niamh sykne. Dobře, nechci aby byla naštvaná, ani aby mě litovala. hci aby mě obejmula, utrousila nějakej ironickej žertík a pak mi všechno vyprávěla.

„Jak jsi se dostala ven?“ Ptá se a já se opřu o zeď. Ještě pořád mi není nejlíp, nechápu jak jsem si mohla mysle že cestu k Alexovi zvládnu. 

„Díky zemětřesení se mi probořila zeď. Vitta mě vzala telepráškem ven, na chodbě už kouzla fungujou.. Nejdřív jsme vypadli někde v Americe a se vydaly sem. Já se odmítala vrátit, tak mi Vitta nabídla dohodu, že tu zůstanu a když bude mě potřeba, půjdu pomoc…“ Odmlčím se. „Nikoho si nepamatuju. Jen pár lidí, s kterýma jsem mluvila a lidi ze dne než mě zavřeli.“ Domluvím. Niamh sedí a mlčí, má výraz, který jsem už dávno zapomněla co znamená.

 „Můžu tu na pár dní zůstat?“ Zeptá se po chvíli ticha, které se zdálo nekonečné.

„Klidně.“ Odpovím a Niamh se vděčně usměje. Vím, že jí mám ráda, ale není to jako dřív. Jakmile se jednou s někým rozdělíte a pak se znovu shledáte, nikdy to není ten stejný člověk, jakého jste znali.

next: 11.10 (snad)

  Děkuju za reads, máme tu dalšá nudně-spojovací část. Mám pocit že se z toho nikdy nevymotám-_- Takže doufám že jste ještě neztratili chuť číst:)