Feral Souls

7

      Už asi půlhodiny zkouším uschnout, ale pořád jsem ještě promočená na kost. Nebýt tu tolik lidí, usušila nych se pomocí kouzel.

     Celou dobu jsem se vesele seznamovala, Amara mi už dokonce nabízela, že mi půjčí něco jejího, ale mám pocit že kdybych si vzala její oblečení, znesvětila bych ho a někdo tak krásný jako ona už by ho nemohl nosit. 

      Zrovna se Claudio s Oscarem smějou mému rádoby vtipu, když bouchnou vrátka od zahrady a všimnu si Alexise. Hnědé vlasy má skoro učesané, mírně nahoru, na sobě džínové kraťasy a volný bílý triko. Musím se usmát, jako malé dítě, stejně tak jako on, když si mě všimne.Prudce se zvednu  z plastové židličky a vydám se směrem k němu.

„Ahoj.“ Pozdraví mě a usměje se, takže má v levé tváři zase ten ďolíček. Až teď si všimnu, že má nad pravým obočím modřinu a malou odřeninu.

„Ahoj,“ Odpovím a kouknu směrem k modřině. „To je ze včera?“ Zkoumám modro-fialový flek, který měl nejspíš být na oku. Nebo spánku. Kdo ví. Alexis kývne, a já rozmrzele stiknu rty. Proč se pouštěl do rvačky? Proč kvůli holce kterou skoro nezná? 

„Takže jsi přišla.“ Prohodí a znovu se usměje, ukáže stejně krásné zuby, jako má Amara. 

„Jak bych mohla nepřijít.“ Zaculím se a hned v hlavě zaúpím, že jsem řekla takovou hovadinu. OtRut mi nejspíš sebral schopnost normálně komunikovat, nebo se můj mozek prostě nechce přizpůsobit věku. Nebo jsem nervózní kvůli Alexovi.

„Asi by mě to nepřekvapilo.“ Odpoví Alexis a mírně se usměje. „Nechceš něco k jídlu, pití?“ Ptá se a já jen zavrtím hlavou. Claudio mi už před tím něco nabízel, jenže já pitný režim vůbec dodržovat nemusím. „Tak pojď.“ Kývne hlavou k bráně a já se vedle něj dám do kroku.

   Venku před vrátky kromě mojí motorky přibyla ještě jedna, podstatně modernější, viditelně rychlejší.

„Ta je tvoje?“ Ukáže Alexis na Harleye a nadzvedne obočí, takže vypadá skoro roztomile.

„Jo.“ Odpovím a on se zase usměje. Díky čemuž se musím usmát taky.

„Zkazila jsi mi plány. Měli jsme jet na jedný.“ Zamumlá Alexis. Trochu se zarazím. Představa, že bych mohla jet s ním, tělo na tělo mnou příjemně projede..

„To bych si nedovolila. Pojedem na jedný.“ Zazubím se a Alexis se otočí s úsměvem, kdy zvednul jen jeden koutek. Pak nasedne na motorku a otočí se na mě. Kolika způsobama se teď můžu ztrapnit?

   Jak nejlíp umím přehodím mojí nohu přes motorku a  opatrně se posadím, aby se pode nou motorka nerozpadla. Alexisova neznámá vůně mě příjemně zašimrá v nose. Nervózně polknu, jsem trochu nervózní z jeho blízké přítomnosti. Na druhou stranu, se mi to ale líbí.

„Můžeme?“ Otočí hlavu a já kývnu. Obmotám ruce okolo jeho břicha, ucítím svaly. Motor zavrčí a rozjedeme se. Okamžitě se přilepím na Alexova záda, jak nejblíž můžu. Zašimrá mě v žaludku. Zavřu oči  a nechám se unášet pocitem bezpečí, který mám i přes tu rychlosta prudké zatáčky. Pod rukama cítím jak dýchá, pomalu, klidně, tak že to nechápu.

   Mám pocit, jako bychom se znali celou věčnost. Jeho dech, můj dech, jeho tělo, moje tělo.. Vítr mi rozfoukává vlasy, lidé hulákají a motorka řve, ale všechno je to jako přes opar. Vnímám jen Alexovu přítomnost, dech, vůni, svaly…

    Nevím, proč se tak cítím. Trochu mě to děsí. Ale i tak se nechám unášet pocitem, který mi ještě nikdo nedal. Pocitem, který dokáže vytlačit ty nejtemnější vzpomínky tak daleko, že skoro nejsou skutečné.