Feral Souls

17

      Pípá tu stroj, smrdí tu až moc čistících prostředků.

   Rozmrkávám těžká víčka, do kterých mě pálí bílo a světlo. Nemocnice. Otráveně zakňučím a posadím se, aspoň tak jak mi to ochablé tělo dovolí. Všimnu si hadiček v ruce, v nose cítím kanylu. Pro mě je úplně zbytečná, moje plíce se zavdušňují dokonale. Poohlédnu se po něčem, čím bych mohla přivolat doktora, protože tu nehodlám trávit věčnost a už ta první minuta, kdy jsem se probudila mě otrávila. A moje tělo se už pravděpodobně stejně zregenerovalo.Z chodby se ozvou hlasy.

„Odpojit?! Dyť jsou to jen dva měsíce!“

„Už jsme rozhodli. Nemá žádné příbuzné, včera trvale ztratila puls.“

„My jsme její příbuzní!“

    Dveře mého pokoje se otevřou, dovnitř vstoupí muž středního věku v plášti a Amara. Doktor má na tváři vyloženě překvapený, skoro až šokovaný výraz. Chabě se usměju.

„Slečno St-“ Muž se zasekne a chvíli mu trvá, než pokračuje. „Vítejte zpátky!“ Mile se usměje a přejde k přístrojům, co mám vedle postele, které otravně pípají a bzučejí. Amara zamíří ke mně, sedne si na postel a chytí mě za ruku. Její stisk je kupodivu pevný a teplý, od venkovního počasí.

„Irino, strašně se mi oddychlo! Už tě chtěli odpojit a my jsme furt čekali až se probudíš a páni, vítej zpátky!“ Usměje se a mě překvapí, jak nadšeně zní. Jako kdybych byla někdo důležitý. A pak mi dojde, že jsem v nemocnici, že mě chtěli odpojit, že jsem byla v bezvědomí.

„Děkuju.“ Úsměv jí oplatím a zkoumavě si ji prohlížím. Jak často mě chodila navštěvoat? Jak dlouho jsem byla mimo? 

   Do mysli mi vplavou další vzpomínky, na hořící dům, na děs, který jsem cítila, na Alexovu tvář, která se mi zamžila, než jsem nadobro ztratila vědomí.

„Alexis, není mu nic že ne?“ Ptám se, aniž bych si to pořádně promyslela. Jde o odpověď, která nemusí být taková, jakou jí chci. Můžu se třebat dozvědět, že je mrtvý, zakopaný pod kytkama.

„Ne, je v pohodě. Všichni jsme.“ Uměje se znovu Amara a já příjdu si trochu trapně, že jsem se ptala jen na Alexe. V hořícím domě byla celá jejich rodina, dokonce i to malé miminko.

„Utrpěla jste silný otřes mozku, plus nějaké to krvácení do něj. Zlomenina ruky už je vyléčená. Včera jste ani neměla pulz.“ Promlouvá doktor, když si dohraje s přístroji. „Byla jste v kómatu dva měsíce.“

„Aha. Kdy můžu jít?“ ptám se, protože nechci nic víc, než táhnout odtud pryč.Dva měsíce je hodně dlouhá doba a hodně věcí se musela stát. Jistě, nadpřirozeých trablí se teď moc nezúčastňuju, ale podpání Alexova baráku rozhodně neudělal nějaký obyčejný prosťáček. Na chvilinku mě napadne, že to byl Saiph, ale nějak nevidím důvod. Proč by zrovna on, chtěl mě mrtvou. Jsme jako elementy propojení, jemu by tím klesla moc.

„Uvidíme.Slečno Rivero Rodriguez, pojďte. Necháme slečně Stow  trochu soukromí.“ Vezme slovo znovu doktor,tentokrát mrzutě, Amara se neochotně zvedne a odejde pryč. Sleduju, jak jejich záda mizí ve dveřích a pak zůstanu v pokoji sama.

   Doktorova odpověď 'uvidíme', mi nestačí. Odejdu teď, nic mě nebolí, jsem zregenerovaná. A musím vidět Alexise.

   Trochu nejistě si vytáhnu injekci, infuzy, nebo co já vím co z žíly, což po sobě nechá malinkou krvavou kapičku. Rozšmrdlám ji po ruce, aby nebyla tak výrazná, a jdu se odzbrojit od kanyly. Pracně ji vymotávám z vlasů za ušima, doprovázím to nadávkami.