cinkají klíče,
noc hraje na struny,
našlápnu tiše,
ať neskočím na trny,
ve tmě se schovávám,
před tmou,
tajně si nalhávám,
že zuby zatnou,
příšery schované v temnotě,
co děsí mě při cestě domů,
a nejsem jak v úplné nahotě,
jen s kapkou coly a rumu
má chůze mění se v běh,
když nachvíli uslyším
podivný skřek,
ta krátká cesta,
se mění v maraton,
když z centra města,
vyjdu na beton,
a proto nechávám do uší,
hlasitou hudbu hrát,
ať už mě neruší,
ten ostnatý drát,
drát co dělí noc a den,
stačí šlápnout vedle,
o malý krůček jen,
a strach si zasedne
obklíčí mou mysl,
kdykoliv, kdy zhasnou světla,
nutí mě ztratit každý smysl,
a nutí mě, abych ze spánku vykřikla,
jenom temno,
zasvítí oči,
je to snad démon,
či jen zaběhlé kočky,
a tyhle myšlenky mě prohání,
celou noc, až do svítání
ČTEŠ
útržky jízdenky
Poetryve vlaku trávím více času, než bych chtěla a při těch cestách, kdy po oknech stékají kapky deště, kdy je venku taková tma, že vidím svůj odraz v okně, při těch cestách myslím jinak
