Jak tělo bez duše chodím,
jak tělo bez duše smýšlím.
Tedy vlastně už moc nepřemýšlím,
nepřemýšlím o tom, co bude dál.
Nevím, proč snažit se zapadat,
netuším, proč měla bych se smát.
Vlastně už ani nevím, jak se to doopravdy dělá.
Je složité vzpomenout si v tom světě přetvářky,
kde jen člověk masku si nasadí.
Ale chápu to.
Totiž, občas se stane,
že na chvíli se bát přestaneme
a masku si sundáme.
Jenže svět, lidé co nosí masku, tak jako my,
Nás odsoudí, zamítnout, odhodí a my se dál bojíme.
Bojíme se soudu druhých lidí.
Bojíme se, že nás lidé nepříjmou bez masky.
A tak dál chodím, jak tělo bez duše.
A snažím se tvářit jednoduše,
tak jako ostatní.
A možná jednoho dne, někdo přijde
a změní to.
Třeba jo.
Ahoj, pod básničky se budu podepisovat Rose.
Tohle je moje první publikovaná básnička. Takže jestli toto čtete budu vděčná za jakýkoliv názory a rady.
Rose
ČTEŠ
Depresivní básničky
PoesiaNo tak co bych k tomu asi mohla říct, jen takové básničky do kterých dávám hodně svých citů a emocí. Svým způsobem mi pomáhají, jsou takovým mým únikem z reality...
