"Poslouchej musíš na mě mluvit, dokud nepřijede záchranka, ano?" Klepal muž s ležící dívkou na zemi a ta se jen malátně usmívala.
"Vyprávěj mi něco, ano, musíš na mě mluvit." Pokoušel se neznít vyděšeně, ale stav dívky mu nepomáhal. Jen přikývla a pokoušela se vzpomenout na něco, co by mohla vyprávět, až si vzpomněla. Její hlas byl hrubý a přidušený, trochu zakašlala a pak pokračovala. Muž jí se zájmem pozoroval a doufal, že tu záchranka bude co nejdříve.
" "Mám tě ráda a budu jen moc ráda, když přijedeš." Řekla jsem do telefonu před tím, než Liam zavěsil telefon. Bylo mi ho tak líto, po tom, co jeho sestra Reyna zemřela, byl pořád skleslý. Ničilo mě ho takhle vidět, vlastně předtím už jsem ho ani neviděla. Na pohřbu jsem se s ním viděla naposledy, pak už jsem ho neviděla. Jednou když jsem mu volala, to zvedla jeho matka a řekla, že teď zrovna nemůže, že je u doktora. Sice jsem jí slušně odpověděla, ale je to zmije, nenávidím jí, za to všechno, všechno co provedla Reyně. Prý to bylo z lásky, ale tomu já nevěřím. Reyna byla v pořádku. Byli jsem nerozlučná trojice, já, Liam a Reyna.
Vždycky když jsme někam šli, Reyna vzala svého miláčka Lilit, já si vzala nějakou knihu o motýlech, Liam si vzal blok na kreslení a mohlo se jít. Jenže pak se to celé stalo divným. Jejich matka si usmyslela, že dar Reyn pocházet z jiné planety je nesmyslný a měla by se léčit. Tak mi zakázala se s ní vídat, pak jí šoupli do blázince, kde se vážně zbláznila a pak se zabila, když utíkala. Když byla zavřená, viděla jsem se s Liamem jednou do měsíce, teď už jsem ho neviděla půl roku. Bojím se, že si ubližuje. "Vanadey, jsi v pohodě?" Zeptal se mě mladší bráška Niko a já přikývla. Ale tím jsem lhala, nemohla jsem dostata z hlavy obrázek zničeného Liama a mrtvé Reyny.
ČTEŠ
Doteky motýlích křídel
RandomMůj život jsou motýli. Jsem stejně křehká jako oni. Mám dojem jako by někdy moje tělo bylo poskládané z motýlích křídel a každý cizí dotek, byl pro mě smrtí. Pomalou mučivou smrtí. Morpho Papilio rumanzovia Danaus plexippus
