Nekonečné sny

BROTHER

Sedím na dřevěné židli v kuchyni v našem bytě a jím zeleninový salát s tatarkou a pomerančovým džusem, když mi zazvoní telefon v němž se ozve uplakaný hlas mé matky říkajíc mi, abych co nejrychleji přijela do nemocnice.

Můj salát se najednou stal tak nepodstatnou věcí, až by tomu někdo neuvěřil.

Svět jakoby se zpomalil.

Rychlostí blesku jsem se nasoukala do bundy a bot, mobil s klíči od bytu hodila do kapsy a pádila na autobus, který jakousi náhodou přijel hned, jakmile jsem přiběhla na autobusovou zastávku.

V tu chvíli jsem nad tím ani nepomyslela.

Spíše mě zajímalo to, že se v mé kapse nenacházela ani koruna. Ani jediný drobek.

Nic.

Prázdno.

Až nelidsky jsem zaklela a rozběhla se vztříc dlouhé cestě na druhý konec města.

46 minut, 39 sekund.

Tak dlouho mi trvalo, než jsem se dostala pěšky k nemocnici.
To jsem, ale hodila za hlavu hned, jak jsem uviděla své rodiče v objetí před operačním sálem.

S otázkou co se stalo jsem k nim přispěchala.

Slova která opustila ústa mé matky ve mně probudila spoustu pocitů.

Vztek.

Smutek.

Zmatenost.

Úzkost.

Bezmoc.

„Tvého bratra postřelili....“

~°~

Slzy, které jsem se marně snažila zadržet se kutálely po mých ledových tvářích a spolu s hlasitými vzlyky poskytovali srdcervoucí pohled na bezmocnou, smutnou, úzkostí ovládanou dívku v odraze skleněných dveří s nápisem OPERAČNÍ SÁL.

Na mě.

Na čtrnáctiletou dívku s blond vlasy rozcuchanými od větru a uslzenýma modrošedýma očima.

Posadila jsem se na plastovou bílou židli stojící u zdi a čekala.

Ale na co?

Na to až mi oznámí, že můj bratr bude v pořádku?

Nebo na to až mi oznámí, že dělali co mohli, ale můj bratr odešel na onen svět?

Na co přesně jsem čekala?

To nevím.

Nechci to vědět.

Vlastně ani nevím, co doktor řekl, jelikož se sen přenesl na oddělení Jednotky intenzivní péče.

~°~

Stála jsem před malou baculatou sestřičkou s tmavými vlasy stáhnutými v pevném drdolu a vybledlíma šedýma očima.

Něco mi říkala, ale já to přes hukot a pískot v uších neslyšela.

Slzy už netekly.

Zbyly po nich pouze lesklé vlhké cestičky.

Vzlyky se přeměnili na lehce zrychlený dech, který se ještě zrychlil když mě Renata, jak jsem si stihla přečíst na jmenovce, vedla k jednomu z pokojů.

Vedla mě k předposlednímu pokoji na levé straně chodby.

Vedla mě k pokoji kde ležel můj bratr.

Můj postřelený bratr.

Zdravotní sestra otevřela dveře které vydali vysoký, uši drásající zvuk, věnovala mi poslední lítostný úsměv a odešla směrem odkud jsme přišli.

Pryč z Jednotky intenzivní péče.

Já se vydala opačným směrem.

Směrem do pokoje.

Za bráškou.

Vešla jsem do malého, bíle vymalovaného pokoje s jednou prosklenou stěnou.

Takhle to zní obyčejně, že?

Ale tak tomu ani zdaleka nebylo.

Pokoj v doprovodu zápachu dezinfekce a pípání přístrojů kontrolujících životní funkce působil v celku depresivně.

Nejvíce vám, ale vehnalo slzy do očí tělo, ležící uprostřed pokoje na nemocničním lehátku, připojené na všechny ty přístroje.

A tak to přesně bylo.

Můj bratr tam ležel.

Já seděla na kraji oné postele a držela bratrovu ruku.

Bratrovu ledovou ruku.

Netýkalo se to pouze jeho ruky, ale i zbytku jeho těla.

Jeho jindy snědá tvář teď byla bílá jako sníh.

Jeho jindy červené tváře teď byly jen světloulince narůžovělé.

Rty popraskané a namodralé.

Hrudník oholený a z části zakrytý přísavkami, pomalu se zvedající a ukazující, že bratrovi plíce stále přijímají kyslík.

Stále jsem čekala.

Na co?

Na to, až se můj bratr probudí a řekne mi jedno slovo.

Jedno jediné slovo.

Jenom slůvko, které by mě ujistilo, že tu stále je.

Ale tak se nestalo.

Nevím, jak dlouho jsem tam byla, ale poslední co můj mozek zaznamenal je to, jak jsem se ubrečená, zlomená a bezmocná svezla k zemi.

Ale ne sama.

K zemi jsem se dostala za dlouhého, nekončícího a v tu chvíli výtaného zvuku.

„Píííííííp"

Greyss❤️