Nekonečné sny

MONICA

Sedím v budově staré zastávky se svými přáteli, mezi rty mám cigaretu.

Cítím, jak mi kouř plný dehtu a nikotinu proudí až do plic.

Slyším, jak rozžhavená část cigarety pálí další.

Cítím, jak se mi ruce a kolena klepou zimou.

Zrovna zamyšleně zírám do světla lampy, když před zastávkou zastaví černý Mustang a z něj vylezou dvě postavy.

Jedna vyšší než ta druhá.

Obě pánské.

Obě v černém.

Ani jedné ale nejde vidět do obličeje.

Vyšší muž na sobě měl černou mikinu s klokaní kapsou, černou koženou bundu s beraním kožichem na límci a bezprsté rukavice.

Dál černé, na kolenou ošoupané džíny a kanady, též černé barvy.

V ruce nůž.

Určitě víte jaký.

Byl to vystřelovací nůž.

Stejný jako v každé kriminálce co jste viděli v televizi.

Druhý, menší muž, měl na sobě černé upnuté tričko, černou oversize mikinu na zip, černé kapsáče a na rukou stejné rukavice.

S jedním jediným rozdílem.

V ruce měl pistoli.

Konkrétně Glock 43 Luger.

Šli pomalu k nám.

Zastavili se před vchodem do zastávky a promluvili.

Neslyšela jsem je.

Nevěděla jsem kdo to je.

Když ale menší kluk namířil pistolí na Monicu, pocítila jsem nutkavou potřebu rozhlédnout se po reakcích ostatních.

Nic.

Žádná reakce.

Jen prázdné, kamenné, výrazy zírající někam před sebe.

Výstřel.

Výkřik.

To zaznělo hned po sobě v několika sekundách.

Jako poslední tóny písničky.

Bezvládné tělo Monicy se svezlo na zem, pod ním tvořící se kaluž krve.

Tmavé, černočervené krve.

Viděla jsem jak krev pokrývá každý další milimetr kamenného povrchu.