Nekonečné sny

LET'S TAKE ANOTHER DRUGS

Sen o tom, že jsme byli na výletě.

Byli jsme tam my, několik lidí z prvního stupně, ze druhého, z naší školy teď.

Šli jsme po silnici, která se napojovala na polňačku, u které tekl potok, který se rozšiřoval do menšího jezera.

V tom místě kde se to stávalo jezerem byla zeleně nabarvená železná lávka.

Byli jsme překvapení, že je tam jezero, protože před pár lety tam byl jen malý potůček.

My si řekli, že to na člunu přeplavíme.

Když už jsme lezli na lávku připraveni jít do člunu, všimla jsem si krokodýla a řekla jsem, že nikam nejedeme.

Že tam je krokodýl.

Že prostě nikam nejedu.

Řekli jste mi „TAK NEJEZDI“ a šli jste do člunu.

Já jsem se otočila a někomu jsem volala.

Když jsem došla na rozcestí polňačky a dvou silnic, zjistila jsem, že jsem volala svému bývalému spolužákovi Robinovi, který mě odvedl zpátky k té lávce s tím, že vám řekne ať tam nelezete.

Když jsem tam ale přišla, tak Robin nikde a byla tam strašná spousta lidí.

Pravá strana pevniny byla rozdělena na dvě menší dětskými totemi co bývají na hřišti.

Byla kolem nich řada lidí.

Já si vzpomínám jenom na to, že tam byla má kamarádka Míša a hodila po mě takový lítostivý pohled.

Zároveň ale bylo vidět, že je jí to jedno.

V tu chvíli jsem totiž už brečela.

A když jsem se nějak dostala na druhou stranu pevniny, byla tam holka, Radka, a podala mi papír kde byla jména lidí.

Ti, kteří už byli u krokodýlů byli škrtlí.

Podívala jsem se na vodu a u lávky byli asi 4 krokodýli mezi které teď jedna holka naprosto v klidu skočila.

Hladila krokodýly do jejich nosech, až jsem se musela pousmát a v hlavě mi vyskočily slova útěchy.

TŘEBA JSEM JEN ZBYTEČNĚ VYŠILOVALA.

Opak byl ale pravdou.

V dálce, asi v polovině jezera, byl prevrhnutý člun, na kterém se snažila udržet dívka, až nápadně moc podobná jedné z mých dobrých kamarádek.

Viky.

Snažila se najít nějaký opěrný bod na hladkém a kluzkém povrchu člunu.

Nevšimla si ale, že jí chodidlo s černo-bílo-červenou botou trčí nad vodou.

Přesně za tu nohu ji o malý moment později čapla velká tlama plná ostrých zubů a snažila se ji stáhnout do vody.

Dívka zakřičela a nohu tomu stvoření vytrhla.

Chytla se rukama člunu, jenže udělala chybu, která se jí stala osudnou.

Chytla se člunu, ano, ale chytla se ho tak, že se chytila hran člunu pod vodou.

Velká tlama krokodýla se objevila znovu, tentokrát tmavší barvy.

Zabořil své zuby do divcine ruky a tahal dolů.

Dívka kricela, snažila se ruku dostat pryč z dosahu krokodýla, ale místo toho spadla do vody.

Vynořila se, vypadalo to v pohodě, když ji najednou něco stáhlo pod vodu.

Bylo vidět, že se rozhodně nepotopila sama od sebe.

Kricela tak moc, že to muselo být slyšet na kilometry daleko.

Voda se vyrila, cakala všude okolo.

Jednou bylo vidět mohutné tělo krokodýla, podruhé otrhane, zkrvavene tělo divky.

A najednou boj ustal.

Na hladinu vyplavalo jen nehybne tělo dívky, obličejem dolů.

V tu chvíli jsem nemohla dýchat, cítila jsem obrovský tlak na plicích, slzy v očích.

Podívala jsem se na místo, kde si ještě před chvílí hrála s krokodýly Hanka, donutilo mě to se zhroutit na zem.

Přímo na kolena.

V tom místě teď byla jen rudě zbarvená voda s dalším nehybným tělem.

Seděla jsem tam na zemi, neschopná dýchat, se slzami tekoucími mi po tvářích, vydávajíc jen trhané vzlyky.

Oči jsem měla přilepené na mrtvém těle.

Po době, kterou nedokážu odhadnout, jsem se zvedla a procházela kolem lidí.

Hledala jsem je.

Hledala jsem svoje přátele.

Nikde jsem je ale nenašla, nikde v řadě ani okolo ní nebyli.

Zastavila jsem se.

Teď už jsem brečela naprosto hystericky.

Hlasitě.

Dusila jsem se vzlyky.

Oči jsem měla nateklé, rudé a plné stále přibývajících slz.

Hlasité vzlyky se mísily s občasným křikem.

Lidé okolo na mě koukali, nepohnuli se, měli kamenné obličeje.

A já se zhroutila snad ještě víc.

Zvedla jsem se a ploužila se zpět k lávce, když mě někdo vtáhnul do svého objetí.

Slyšela jsem hlasy, cítila jsem ruce na sobě, ale nedokázala jsem vnímat.

Někdo mi šeptal do ucha, že je to v pohodě, že jsou tady, že sanitka je na cestě.

A mě až pozdě došlo, že jsou to celou dobu pouze halucinace způsobené drogou a ti kdo mě objímají jsou Viky se Sárou.

Jenže to už jsem upadala do sladkého černočerného zapomnění jménem Smrt.

Greyss❤️

Co na to říkáte? :D